Vešel jsem do krámu, jdu si koupit žárovku. Má úsporná žárovka dosvítila a v kuchyni tak mám už asi měsíc tmu. Nemusel bych ji kupovat, protože žárovka hluboce nenaplnila očekávání tří let bezstarostného svícení, ale doklad o koupi nemám. Příště už si ten lístek fakt schovám! Ze zdi krámu na mě koukaly obrazovky, byla jich tam plná stěna. Pro koho asi ta která bude osudovou a pro příštích několik let společnicí a bavitelkou? Obrazovky velké i malé tu předváděly své dovednosti a mrkaly na své případné páníčky; i když, páníčky? Koupil jsem tu žárovku a vypadl.
Žárovku v kapse, stavil jsem se ještě na návštěvě u kamaráda, neměli tam ale na mě čas, v televizi zrovna běželo drama o rodině sociálně tak slabé, že musela jezdit hromadnou dopravou. Nějaký chlapec zrovna vyprávěl, že by chtěl k vánocům dostat velkého černého koně. Snění, hochu, moc koukáš na televizi, tak leda plastovýho. Ale vzpomněl jsem si na sebe a hodiny, které jsem strávil v dětství u obrazovky já. Stovky a stovky hodin. A bylo to k něčemu?
Prchal jsem z návštěvy a přemýšlel, jestli bylo… když jsem pak doma zapnul svůj nový počítač a proseděl u něj asi 4 hodiny, na téma jsem postupně zapomněl. Ale než jsem ho vypnul, zase se to ke mě vrátilo a já náhle věděl. Ano, bylo. Stal se ze mě přece zástupce nejinformovanější opice na planetě, nový tvor – homo monitor.
V noci mě honily můry a ráno jsem to věděl – ne, nechci. Nejsem homo monitoro, jsem homo sapiens, člověk rozumný, kašlu na obrazovky, já chci žít. Spálil jsem počítač a když jsem tak uspokojeně civěl do těch plamenů, najednou mi došlo, že to celé je spíš jenom o civění a že člověk, když mu nic nechybí, rád jen tak civí a že člověk rozumný v dobách bez televize asi civíval do plamenů.
Proto navrhuji, pustit do televize konečně pořádný kanál, s plápoláním ohně a praskáním větví, kde lidé budou moci bezpečně civět, bez nebezpečí ohrožení jejich mentálního zdraví. A odcházím si koupit nový počítač.