Sice je večer, slunce už zapadlo a nastala tma, ale já se jdu koupat do našeho jezera. Bylo dneska sakra horko a je pořád, tak se potřebuju vykoupat, zaplavat si. Kráčím v kanadách, co v nich jezdím na motorce, a slipech, vypadám jak strašák na malé děti. Ale to teď stejně nikdo neuvidí. A ještě táhnu v rukách nepromokavé kalhoty, bundu a přilbu na batohu na zádech, věci na motorku, ale mám takový zvláštní pocit, jako bych nic nenesl a mé tělo se k vodě posunovalo nějakou neznámou silou. Pocit je to velmi příjemný, necítím tíhu svých věcí, ale dokonce mě nic netíží ani uvnitř, zaplavil mě pocit blaha a tepla a tak se šourám k vodě.
Nějak se mi vybavuje, že takovýhle pocit už jsem někdy zažil, ale kdy? Musím vám tu vylíčit jinou věc, která se mi stala. Došlo totiž k setkání, ale jakému! Seděla v kině, kam jsem dneska taky zavítal – nemít motorku tak nevím, jak to všechno stihnu, ještě jsem byl zpívat na sboru a od rána v práci –seděla nedaleko nade mnou a mrkli jsme na sebe, no něco podobného už jsem dlouho nezažil. Po filmu hned zmizela a já si lámal hlavu, kdo to byl? Měl jsem pocit, že už jí odněkud znám a došlo mi, že jo. Můj pes kdysi málem zakous jejího, možná jsem si ten pohled blbě vysvětlil? No ale tehdy byla ještě úplný kuře, a teď je z ní takováhle krasavice. Její podoba mi nešla z hlavy a já si říkal, že to bude určitě tím, co působí můj beztížný stav.
Voda mi přišla docela studená, ale i tak to byla perfektní koupel a já umytý odjel spát do mého karavanu. Ráno jsem se bez budíku vzbudil v 5. Vstal jsem a zase se dostavil můj beztížný pocit. Protože u karavanu roste tužebník, šel jsem nějaký nasbírat, i když byl po ránu vlhký. (Tužebníku velká síla, mužům staví, ženám svírá, žejo. Ale hlavně funguje jako antibiotikum! Kdo nevíte, jak vypadá, tak si to zjistěte a taky si běžte nějaký nasbírat, je to kouzelná a krásná bylina.)
Ruce jsem měl nějaké moc teplé, ale přitom mi bylo zima, tak jsem si konečně začal dávat dohromady, kde se vzal můj stav bez tíže. Kdeže krasavice, horečku mám. A tu jsem neměl už tak dlouho, že jsem zapomněl, jaké to je.
Do práce to mám 85 km a bydlím tam. Když jedu domů – do karavanu – na motorce, nevezmu své dva psy, takže musím ráno pospíchat, abych je vyvenčil. Taky mám v práci nějakou drůbež a pár ovcí a ty také chtějí své. Pokud je o víkendu takové sucho, jako teď, zalévám dýně asi na třetině hektaru. V půlce toho zalévání jsem uznal, že už nemůžu a šel jsem si lehnout.
Když jsem nabral trochu sil, uvařil jsem si čaj z tužebníku s lipovým a bezovým květem, ale ten bez mi tam nechutnal, tak to potom bylo bez bezu. A šel jsem znovu ležet. Postupně jsem procital a zase se nořil, jednou jsem se zanořil tak hluboko, že už jsem nebyl a u toho mě napadlo, že bych se mohl vynořit třeba někde jinde, vy jistě tušíte, kde by to bylo. Ale to nešlo, budu muset nejdřív zjistit, jak se to dělá, tak jsem pak zkoušel, jestli nepůjde jenom kousek mě, nejdříve jsem to zkoušel s uchem (vážně, s uchem). Jistě by byla nadšená, kdyby se z prázdnoty vedle její postele najednou vynořilo mé chlupaté ucho! Ale nic jsem neprocpal v téhle hře dimenzí. Mizel jsem v zelené vodě, ve které plavaly cáry látky a ty mi bránily v plavání. Seděl jsem na lodičce, kterou jsem projel naší horní bránou a dojel až na pole s dýněmi, kde koukám, že uvnitř místo konví s vodou vezu otrhané řepové listy. Těmi to asi nezaleju. Celkem se mi ale nezdály sny, které jsou většinou rychlé a barevné, tohle bylo nejvíc pomalé, beztvaré a hutné. A všude samá voda… to asi tím, jak jsem byl pořád zpocený.
Bolela mě hlava, snažil jsem se hodně pít, k jídlu jsem měl chuť jenom na ovoce. Když jsem si šel vařit čaj, nejdřív jsem se dlouho odhodlával, když jsem došel do kuchyně, trochu jsem si odpočinul atd.. ale věděl jsem, že nikam nepospíchám. Chodil jsem si do sadu na meruňky a špendlíky, ze zahrady jedl rajčata, celkem jsem těch věcí za týden, kdy jsem ležel, mnoho nesnědl. Prášky jsem nejedl žádné, řekl jsem si, že bude lepší, když se s tím má obrana vypořádá sama, s malou pomocí bylin.
Nejdřív jsem očekával, že si poležím dva dny a budu zase kluk jak buk, nakonec mi to vzalo asi 5 dní, a další dva jsem se rozhýbával. No ale byla to rozhodně zajímavá zkušenost, mám takový pocit, jako bych staré nechal za sebou, nasáknuté do propocených peřin, a do nového opatrně a po krůčcích vstoupil. Až mě příště potkáte, ani mě nepoznáte:-)