Kdysi jsem byl zaměstnán ve výchovném ústavu, čili pasťáku. Listování v kartách tamních chovanců bylo opravdu dobrodružné čtení – drogy, krádeže, útěky, dokonce loupežná přepadení, někteří měli už ve svém nízkém věku žloutenku. Většina z nich měla fúru sourozenců a žila bez otce. A v každé druhé kartě byla výrazná poznámka: ochranitelská matka. Samozřejmě že i nás všechny matka ochraňovala a chlácholila, pokud naše duše utrpěla šrám, ale jejich matky je chránily víc, stály při svých hoších pokaždé a proti celému světu a pokud se ten svět zlobil, že mu chlapec něco udělal, obracely svůj hněv proti němu, ne proti chlapci. V těch tak rostl a sílil názor, že vlastně oni jediní nechybují a vědí, co se smí a co ne a na čí straně je pravda a na čí ne.
Srovnání nadávače z internetu s chovancem pasťáku je možná trochu silné, ale já jsem přesvědčený, že je to podobný princip a že k jeho rozvinutí ani není nutná ochranitelská matka. Každého z nás totiž kupředu žene ego, které nás nutí soupeřit a prosazovat svojí vůli. Nejdřív jsou naše úspěchy závislé na pomoci rodičů a míra úspěchu závisí na hodnocení rodičů. V pubertě dojde k rozporu s rodiči a my obvykle odejdem z domu. V pořádku.
Ale potom příjde kritické období v našem duševním vývoji. Realizaci našich snů už totiž nebrzdí rodiče, a přesto je mnohým z nich dáno nedojít naplnění. Brání jim totiž už celé okolí, které nám nic nemíní dávat zadarmo, jak zjistíme. V konfrontaci s okolím dospíváme, učíme se dělat kompromisy i stát si za svým a realizovat alespoň část tužeb. A nacházíme tu taky životní moudrost, to když zjistíme, jak jsou některé tužby pomíjevé a hloupé, nehodné vynaloženého usilí. Takový vývoj je normální a dojde k němu, pokud se držíme pravdy a pokud máme odvahu sami sobě se přiznat k chybám.
Jenomže některým lidem tahle odvaha chybí a to jsou podle mě právě ti mručouni, co pak čteme jejich nadávání. A tak zatímco ostatní lidé vrůstají do etapy dospělosti a jisté vyrovnanosti, tito jakoby setrvávají v trvalé pubertě. Nutí je k tomu jejich ego, které vyžaduje být neustále masírováno hrdinskými skutky a úspěchy jejich nositele. Nemusí k nim skutečně docházet, ale majitel má vysoce ovládnutý systém polopravd, překrucování a zapírání sám v sobě. Pokud to není vyloženě negativní člověk přelévající svůj kyblík hořkosti při každém pohybu, nemusíme ho na první pohled ani poznat a pokud není vyloženě v průšvihu, je to milý a usměvavý, možná dokonce zářící a úspěšný člověk.
Ale když ho začnete poznávat, samozřejmě nikdo na druhý pohled nepůsobí tak úžasně, ale u těchto lidí budete zklamáni. Zjistíte totiž, že občas něco, co řeknou, není pravda, taky nedržívají slovo. I s těmi úspěchy to nebude až tak slavné. Jsou krajně sobečtí. Někde v hlubinách jejich duše se totiž schovává jejich ochranitelská matka, která teplýma rukama ohřívá jejich ego a rázně zapře nějaké selhání, pochyby a skromnost. Tys, můj jediný, nejlepší a ONI to nevidí, protože jsou hloupí.
Tihle lidé nás ostatní samozřejmě mají právo napadat a osočovat, vždyť jsou nejlepší. Nebo jsou jen nedospělí?