Stál tam na rozcestí a díval se do mapy, jenže ta nebyla dost podrobná a tak ať hledal jak hledal, křižovatku, na které stál, najít nemohl. Což ho samozřejmě štvalo, ani podrobnou prohlídkou rozcestí však nedokázal určit, která cesta dál je ta správná. Motor vrčel, palivo se různými hadičkami dostávalo na své poslední cestě na místo určení, tam se vzněcovalo a přeměňovalo v otáčení. Pán se taky otáčel a nevěděl…
Možná proto se tak zaradoval, když mě uviděl, očekával spásu přicházející s mými ústy. Strašně rád bych mu i pomohl, jenže pokud jde člověk po cestě a je dobrý, na směr se přece ptát nemusí, navíc není nic cennější, než tápající mysl, která se usilovně snaží najít ten správný směr, a tak jsem ho poslal na druhou stranu. Cesta je cíl, hochu. Otáčení motoru nabylo smyslu a pán zmizel. Vlasně nevím, nejsem si jistý, jestli nabylo smyslu, když jel na druhou stranu?
Škoda, že se nechtěl zastavit a chvíli si popovídat, určitě bysme našli věc, o které si můžeme povídat. Třeba kolik už jeho otáčení znamenalo kilometrů. Třeba to i věděl, kolik už ujel se všemi svými automobily, a pokud obvod planety Země podél rovníku je asi 40 076 km, kolikrát už ji objel? Musel mít jistě mnoho úžasných zážitků z všeho toho objíždění.
Trochu jsem se pak ostýchal, jestli jsem udělal dobře, že jsem ho poslal jinam a že on s tím bude mít teď nepříjemnosti, spotřebuje palivo atd., ale říkám si, že právě ty ujeté kilometry dokazují – cesta je cíl, a pán by určitě taky souhlasil, vždyť jistě jezdí rád a to auto pro něj tak hodně znamená, určitě si s radostí trochu zajezdí.
Byl večer a slunce zapadalo a já si všiml, že už zase překročilo bod, kde jsem ho viděl zapadat v září, když byla rovnodennost. Zapadá přesně v místech, kde siluety kopců tvoří podobu ležící těhotné ženské a zapadá přesně a konkrétně tam, no víte kam. Tak to bude půl roku, od té doby slunce zapadalo za břicho a za prsa a pak dál, za další kopce, co už nevypadají jako těhotná ženská, ten postup je dobře pozorovatelný den za dnem. Při tomhle pozorování je taky docela snadné si představit, jak vypadá dráha Země a naklonění osy Země vůči té dráze. Jsme tedy přesně na protilehlé straně letu, než jsme byli, když začal podzim. Což znamená, když Země obíhá Slunce po dráze, která je dlouhá 939,2 mil. km, že jsme prostorem uletěli už 469,6 mil. km za tu dobu! Lítáme si tu dokola a mohli byste tvrdit, že bez cíle, kdyby ta cesta nebyla cíl, ne?
Slunce zapadlo a nad kopci se začaly formovat nové mraky. A já věděl, že to nejsou produkty spalování, ani žádné chemické havárie, jen dešťové mraky. Sakra, to je mašina, bez klepání a rachotu, spotřeby a údržby nás Země přepravila tolik kilometrů vesmírem dál. Dál?