Reklama
 
Blog | Tomáš Gottstein

Sekera

Sekera je za dva zlatý, a topůrko za tolar, kdyby na mě hajnej přišel, von by mě to všecko vzal.

Tuhle píseň všichni známe, mě však nyní nejde o osvětu ohledně pychu lesního, ale o tu druhou věc, kterou tahle píseň obsahuje – tedy cenové relace. Ovšem nevím, z jaké doby tato píseň pochází, zlatý platil od poloviny 16. stol. do roku 1891 a cenové relace té doby na internetu nenajdete. Šel jsem se tedy zeptat mého dědy.

Ten onu dobu samozřejmě taky nepamatuje a co se dalo koupit za jeden zlatý neví, v paměti vyšťáral jen to, že kurs koruny vycházel ze zlatého v poměru 2 ku 1 a proto se u nás dodnes říká desetikoruně pětka a že za tisícovku (korun) už prý šel koupit dům. Kde hledat starší relace nevím, někdy se vyskytují ve starých knížkách, třeba díky Anně Karenině od Tolstého mám dobrou představu cenových poměrů v Rusku poloviny 19. stol. Kolik ale mohla stát sekera ve středověku, když si představíte, jakým způsobem se vyráběla?

Nejdřív bylo potřeba získat železnou rudu. Tu těžili horníci v úzkých šachtách kopaných ručně do skály – už jste někdy zkusili rozbíjet skálu ručním nářadím? Horníci dokonce platili za hmotu nářadí, které opotřebovali při těžení – nářadí se vážilo a hodnota opotřebeného materiálu jim byla odečtena ze mzdy. Na jiném místě vznikalo uhlí pro tavení horniny, ale žádné fosilní uhlí, bylo potřeba sekerami nakácet dostatek tvrdého dříví, postavit milíř a vypálit uhlí dřevěné. Pak mohla být tavena ruda, z ní kována sekera. Vzniku jedné sekery tak předcházely desítky, možná stovky hodin lidské práce.

Reklama

Přesto to ti lidé dělali, přesto ti lidé byli schopní přežít. Jejich myšlení muselo vypadat úplně jinak, většina lidí nevlastnila prakticky nic a získat cokoli bylo tak obtížné. My si dnes představujeme, že tedy pouze hrubě dřeli, ale co když se hlavně NEHONILI? Zdobnost a propracovanost toho, co se dochovalo, by tomu napovídala.

No a nám dnes? Vše je na dosah, vyrábíme jak zběsilí, i když už to nikdo nechce ani nepotřebuje, tedy nebýt demagogické reklamy či dokonce v poslední době dotací, kterými roztáčíme své konzumní snažení! Jsme chyceni v pasti potřeby výroby, která se z prostředku stala účelem. Snažíme se nemyslet na to, co bylo, ani co bude, dokonce ani co je teď. Honíme se za svou vidinou ráje a ani jsme si nevšimli, že už byl.

Takto to ovšem už dlouho nepůjde (a já opravdu nevím, jek dlouho ještě, ovšem z hlediska dějinného času určitě nedlouho) a pokud nás nezastaví nezájem kupujících, pak nedostatek surovin nás zastaví určitě.

Tak by mě zajímalo, kolik bude sekera stát za pár set let…