Pak jsme se však vrátili do civilizace a to už bylo horší. Z balkónu sousedního domu vykukoval můj známý Jirka. Ale ten na pláži nebyl.
—ááá—
Ahoj, jmenuju se Jirka, je mi 23 let a bydlim ještě pořád u rodičů, v malým městě máme pronajatej byt. Na nějaký chození na pláž já nemám čas, musim hákovat a šetřit. Víte, sice s našima vycházim, ale rád bych si pořídil vlastní barák, jenže to až dýl podle toho, jak to v práci půjde, hlavně teďka s tou krizí nevim, normálně nám snížili mzdu a hrozej propouštěním. Když už jsme u toho, musim za chvíli do práce, mám dneska noční a pokud nepřijedu s dostatečným předstihem, nebudu mít kde zaparkovat. Hopnu do auta, teda do felicie, auto vypadá jinak, felicie hlavně vůbec nic nevydrží a furt na ní něco odchází, oproti jinejm, dražším autům. Koupil jsem ji ojetou loni a ještě za ní něco dlužim. Ale zas aspoň nemusim chodit pěšky, to mě fakt nebaví. Ještě naberu po cestě svýho kolegu Karla, jezdíme do práce spolu, tak mi připlácí na benzín.
No a jsme tady, v tý naší fabrice mizerný. Dělám na lince, lisuju plechy na fábie, teda počkám, až mi údržbář narichtuje raznici a já pod ní pak sázím plechy a už se jede, buch buch, podávám a dohlížím stroji, robotovi. Blatníky, dveře, blatníky. Někdy mě to docela sere, jezdit pořád do práce a dělat v ní furt to samý, den za dnem pořád to samý a ty stejný lhostejný ksichty okolo sebe, ale pokud člověk něco chce, tak musí zatnout zuby a makat, žejo. Občasný anarchistický myšlenky musí potlačit, i když přiznám, že mě napadaj. Nejsem přeci blbej, abych skončil na celej život v týhle fabrice! Taky bych mohl dopadnout jako ten, co ho minulej tejden odvezli z fabriky rovnou do márnice, šlehlo to s ním přímo u stroje – a to se tu nestalo poprvý. Nojo, ale co bych mohl dělat jinak? Jsem mladej, v kapse výučák a žádnou praxi, akorát v týhle fabrice, kde se nic nenaučíte… napadlo mě, že bych mohl jít jezdit kamiónem. Jenže to bych si na něj musel udělat řidičák a to zas stojí fůru peněz. Poslední dvě hodiny v práci už se na hodiny dívám snad každou minutu a vyhlížím konec šichty, která se vleče jako starej smradlavej trabant. Ale nakonec to přeci skončí, všechno vždycky nakonec skončí, jak dobrý, tak blbý věci, to už jsem pochopil a je na to spoleh, i pokud čekáte na konec směny.
No tak převlíct, počkat na Karla, na kterýho čekám úplně pokaždý, a jedem domů. Po cestě mlčíme, po šichtě jsme vždycky úplně vymazaný a navíc už jsme si asi všechno řekli a Karel se mnou stejně nikdy nesouhlasí a ještě mi vždycky umatlá sedačky, tak se poslední dobou už moc nebavíme. Například já si jako příští auto chci koupit audinu – z ryze praktických důvodů, to auto vydrží daleko víc než škodovka, je líp udělaný a tak se na něm ušetří, i když je třeba dražší. A Karel fandí škodovkám: můžete to pochopit? Když vidí, jaký lidi to vyráběj? To byste třeba měli vidět, co všechno se s tim autem děje, třeba když se testuje a nakládá, to můžete rovnou zapomenout na nějakej citlivej záběh! Navíc na tom záleží ještě z jednoho důvodu, totiž to, do čeho se člověk oblíká a v čem jezdí, to dělá jeho osobnost a podle toho, jaká je osobnost se potom i odvíjí jeho život, teď nevim, jestli mi rozumíte, já se k tomu pak ještě vrátim.
Jednou jsem v televizi viděl pořad, ve kterým tvrdili, že člověk vždycky dosáhne toho, po čem touží, pokud po tom fakt hodně touží a uváděli tam příklad, jak chlápek si vysnil dům a pak si toho domu pořídil obrázek, kterej pak měl na nástěnce a pořád se na něj díval a pak šel čas a von dělal všechno možný a pak, to už bydlel ve svým domě, se ten chlápek přehraboval v bedně s památnejma věcma a kouká, je tam ten vobrázek toho domu a dům na něm je úplně stejnej, jakej si nakonec koupil a teď v něm bydlí! Tak já vobrázek toho auta ani domu nikde nemám (možná je to chyba?), ale já zase vím, co chci, tak si myslím, že to taky bude fungovat. No hlavní prej je tomu věřit.
To máte stejný s fotbalem. Myslím jako jakýmu týmu fandíte, protože fanoušci jednotlivejch týmů se od sebe navzájem dost liší a jak si jednou nějakej tým vyberete, měli byste mu bejt věrný a držet se ho, což dělaj správný chlapi, jakože sou stálý a držej slovo, to by si jeden sebe nemohl vážit a hodně lidí slovo nedrží, třeba politici. Pořád slibujou, že se budem mít čím dál líp, a to já teda fakt nepozoruju, že by to byla pravda. Já jsem věrnej svejm značkám hadrů – jako oblíkání, víte, nápojům, fotbalovýmu týmu a tak, jak se pro něco rozhodnu, tak se toho držím, ale volit nechodim a toho se taky držim. V reklamách to vždycky říkaj, aby člověk byl svůj, a ačkoliv to mnohdy vypadá, že ty reklamy točej úplný pitomci, přece jenom asi o filozofii něco věděj, protože každej člověk přece je originál a měl by se držet toho svýho. Doufám, že teď už mě chápete?
Jak jdou ty šichty, nejradši mám odpolední, ta je nejvíc v pohodě, taky si jí chválej kluci, co choděj na pivo. Příjdete do hospody, když je v nejlepším a můžete kalit, jak dlouho chcete, ráno se pak z toho v klidu vyspíte, teda pokud zrovna váš soused nepředělává barák, nebo neopravuje auto a před domem vám neroštuje motor. Ale to je nakonec pořád ještě menší problém po odpolední, než když máte noční, protože po ní byste měli spát celý dopoledne minimálně a to bejvá někdy fakt nemožný. Po tejdnu noční příjde tejden ranní a já mnohdy vůbec nevim, čí jsem. Někdy si připadám, jako by mě polkla nějaká veliká mašina a násilím mě tvarovala k obrazu svýmu, tak jako když vložíte vyválcovanej plech a zmáčknete tlačítko a velikej lis tomu plechu vnutí nějakej tvar, kterej je potřeba, třeba víko kufru, nebo kus blatníku. Ale pak si zase řeknu, že je to blbost, jezdím do tý fabriky, abych měl love a mohl se zařídit a jsem to pořád Já Jirka, jsem svůj.
—ůůů—
Tak jsem vám onehdy zas viděl Jirku, ráno stál před barákem oblečený jak na svatbu, tak jsem se zajímal, co že se děje, takhle nahozeného jsem ho viděl poprvé, vypadal jako ženich a na někoho čekal – zajímal jsem se, na koho?
Ále, mávl rukou, vytáhl obočí a v očích mu blýsklo, mám schůzku s finančním poradcem. Na co, Jirko? Jako nějaká půjčka? Ptal jsem se v obavách. Znám ho, pořád nosí domů nějaké krabice, naposledy vysavač za 80 tisíc.
No, to ne, prostě probereme, jak hospodařim s penězma a jak to dělat líp a tak. No, usmál se a v očích mu opět blýsklo, taky mi řekne, jestli bych dosáhnul na nějakou hypotéku. Na barák a taky na auto, protože víš, když už mi půjčej, tak už je pak úplně jedno, jestli budu splácet o nějakejch stopadesát dvěstě víc, nebo míň, ne? Tak bych si i koupil pořádný auto: kouknul na mě tak, jako kdyby mi právě vyjevil nezpochybnitelnou a zásadní pravdu o osobním finančnictví a mě v uších zašustily složenky, mohl to však být i vítr v podzimním listí.
Jirka tam čekal a vypadal jako ženich.