Dneska jsem vstával už ve 4.50, to abych stihnul vlak do Města, kam jdu na úřad. Když jsem k úřadu přišel, fronta vinoucí se od jeho zavřených dveří mi vyrazila dech; jak jsem si frontu prohlížel, ozvalo se z ní: „no jestli to počítáte, tak já napočítala asi osmdesát lidí.“ Pánejo, vždyť otevírají až za hodinu a půl! Zařadil jsem se na konec, kde fronta rychle přibývala. Dal jsem se do řeči se sousedem, prý má dvě stará auta na odpis. Já jenom jedno, papíry k mému prvnímu autu, pak jsme si společně zanadávali. Lidé okolo kouří a nadávají. Ve třitčtvrtě na osm se otevřely dveře a první lidé se hrnou dovnitř, zhruba ve stejnou dobu přijeli čtyři strážníci v černém a tři vešli taky do úřadu, zřejmě připomenout nám úctu a pořádek. Bylo toho třeba, protože automat přestal vydávat lístky asi za pět minut a že už další nebudou, dovnitř se vešla možná první pětina z obsahu fronty. Stroj na lístky se ještě párkrát rozběhnul a pár dalších lidí se dostalo dovnitř, než se stroj definitivně zastavil a rozdělil tak frontu na lidi úspěšné a na ty nikoli.
Ale já zůstal mezi těmi druhými, stalo se to zrovna přede mnou, stroj se zasekl a právě já měl být první poslední, co může jít domů, hlavou mi probleskla myšlenka na celé to zbytečné a hnusné ráno, 4km pěšky v dešti nocí a co teď asi počnu s takhle blbě začatým dnem, když mi nějaká paní říká: „Nechcete lístek? Já mám dva a zjistila jsem, že jeden nepotřebuju!“ Tak tomu říkám mít štěstí! Díky! Opustil jsem kamaráda z fronty a přešel mezi vyvolené za stroj.
Ovšem ani tady ještě nemám vyhráno, teď tu budu nejspíš celý den čekat a ta chaoticky se objevující čísla na tabuli mi to moc neusnadní, odhadnout, kdy příjdu na řadu se podle nich nedá. Dával jsem se do řečí s okolními lidmi… někdo tvrdil, že zkusil zjistit na internetu, kdy vyšla první informace o chystaných změnách – důvodu, proč tady teď všichni přešlapujeme – a našel první zmínku až někdy v půlce listopadu (je to pravda?), řešilo se euro, euro 1, euro dvě a jiná eura, taky naše politika… jeden pán přišel připraven a na duševní strázeň měl polní lahev s vodkou, kterou sebe i nás posiloval.
Lidé přistupovali k přepážkám a odcházeli, ty úspěšné jste poznali podle lehké pružné chůze a širokého úsměvu, jenž se jim objevoval, když se loučili se svými novými přechodnými známými z fronty, rachotily značky, které úředníci vršili za přepážkami…
Ve třičtvrtě na pět, chvíli před zavřením, se na tabuli objevilo mé číslo. Nasadil jsem odhodlaný výraz a vykročil ke své přepážce. Úřednice na mě upřela své znavené zraky. „Tak co pro mě máte?“ řekla. „Jenom prosimvás něco lehkýho.“ připojila svou zbytečnou prosbu.
„No mám tu papíry od auta, co jsou pořád přihlášený, ale to auto už deset let nemám.“ odpověděl jsem mírně nervózně, před pár lety už jsem tu s tím byl a vyhodili mě.
„A co jste s ním udělal?“
„Prodal na náhradní díly.“ pípnul jsem.
„Prodal, jo? Tak musíte mít kupní smlouvu, nebo doklad o likvidaci.“
„To nemám.“ No fakt nemám.
„Takže to nepůjde.“ Tatra s kamením se začala vyklápět na moje záda.
„NE! Vy mě ale nemůžete vyhodit!“ vpíjel jsem svůj pohled do očí úřednice. Vždyť moje cesta k odhlášení už trvá dvanáct hodin. Ve filmu by tohle nemohlo špatně skončit.
„Udělám cokoli, mohl bych to třeba dát do depozitu?“
„No, mohl byste mi tu podepsat, že jste to auto zlikvidoval před rokem 2004 a zahájit správní řízení… , ale to je hrozně složitý a tady je ještě plno lidí, můžete přijít zítra?“ Byl jsem svolný k čemukoli. Příjdu ještě zítra, ale s obrovskou výhodou, že už nebudu muset do fronty.
Na druhý den jsem přišel pět minut před otevřením a proklouznul kolem fronty rovnou dovnitř úřadu. Naštval jsem nejvíc lidí ve svém životě a připojil se k davu uvnitř. Tak prý ten první – dnešní číslo 1 – tu stál už od půlnoci, říkal mi pán číslo 7, který tu stál od půl třetí. Pán má na sobě metr dvacet jizev (na různých místech, viděl jsem jen tu po křečové žíle na noze), cukrovku, za sebou tři infarkty a prodává favorita, tak aby nemusel platit ekologickou daň.
Nakonec jsem ale tou pravou jedničkou byl já, vzalo to sice den a půl, ale přestal jsem oficiálně být majitelem svojí první káry. Heuréka.
Chtěl bych ještě jednou moc poděkovat té paní, co mi dala lístek a pánovi, co mě napájel vodkou, taky té úřednici a pak úplně všem lidem, co tohle museli řešit jako já, že se navzájem ani neušlapali, ani nevzali úřadovnu útokem a úředníky nevyházeli.
A KÁRÁM náš kocourkov government, že vyvíjí taková pravidla, že jsou pak lidé nuceni podstupovat takovéto šílenosti. No nevím, jak by tohle dopadlo v Řecku. Anebo kdekoli jinde na západ od nás…