Na stromech, co lemovaly ulici, se kroutilo řídké listí, z rachotících klimatizací zabudovaných pod okny domů kapala voda a padala dolů na prach a rozježděné letáky na slevy. Z okna někde nahoře vyletěl květináč a dopadl na střechu auta nedaleko ode mě, střepy nádoby se rozlétly do okolí, hlína nadskočila a na promáčknuté střeše auta zůstala ležet jako nějaký zkrachovalý kosmonaut vyklepaná neduživá kytka v hromádce hlíny.
Ulici lemovaly řady nablýskaných aut, muselo stát fůru námahy udržovat je čistá v tom prašném ovzduší, ale jen některé starší modely byly trochu zaprášené. Žádné auto však nebylo v pohybu, nejelo nikam. O to víc mě udivovalo, kde se bere ten rámus, jakési neutichající polohlasné bručení, je docela možné, že se to jen sléval hluk všech těch běžících klimatizací, ale nevím, možná, že pod zemí či někde vysoko nad zemí běžela nějaká obrovská a významná mašina. Za rohem v ulici, která se mi otevřela vpravo, do které jsem však nevstoupil, jsem viděl, jak dva velcí chlápci v bílých pláštích vedli do nablýskané sanitky muže ve svěrací kazajce. Ale to se vůbec nedivím, že z toho lidem tady mrdá. Šel odevzdaně, s hlavou sklopenou a tvářil se provinile. Dveře se za nešťastníkem zabouchly a sanitka s houkáním vyrazila rychle vpřed.
Potkával jsem nějaké lidi, chodili pomalu a s nepřítomným výrazem, nikdo se mi nepodíval do očí, nikdo s nikým nepromluvil, takže jsem poznenáhlu začínal mít pocit, že tu nejsem a později, že vůbec nejsem a nejspíš i můj vlastní výraz ve tváři se postupně začínal vytrácet.
Stejná síla, která mě zprvu donutila otočit se doleva a pak mě dovedla městem až na velké panelové sídliště, mi teď kázala vejít do jednoho z domů. Otevřel jsem vchodové dveře s číslem nastříkaným na drátěné sklo výplně a chodbou prošel do kočárkárny. Ta sestávala ze dvou místností spojených strohým obdélníkovým otvorem ve zdi, bez dveří i bez futer. V první místnosti byly pouze lavice podél stěn a jeden ošoupaný stůl veprostřed, stěny byly zvrchu do půli natřeny bílou, zespoda lesklou šedou barvou, která se na některých místech odlupovala, vzduch tu byl zatuchlý. Ve druhé, menší místnosti, bylo v koutě dále od dveří pár židlí a stůl a u toho stolu seděl člověk. Podíval se na mě, prohlédl si mě a podíval se mi do očí. Jeho oči byly vodnaté a vykulené, vypadalo to, že před chvílí brečel. Potil se, byl docela obézní. Po tváři mu přeběhl náznak zájmu.
„Dobrý den, můžu si k vám sednout?“ zeptal jsem se. „Proč tu sedíte?“
„Ále,“ mávl líně rukou, „nemohl jsem to doma vydržet, to je úplně hrůza.“
„A proč sedíte v kočárkárně?“ ptám se dál.
„Já ven nechodím,“ odpověděl. „Já chodím sem. Mám tady čas na sebe, pěkně se mi tady přemejšlí. Já sedim u tohohle stolu.“
Stál jsem tam u toho stolu, ruce na opěradle prázdné židle. Moc jsem nevěděl, o čem se s ním bavit, vypadal, že na tom není nejlíp, ale nechtěl jsem být dotěrný a vyzvídat na něm, zároveň však jsem mu chtěl nějak pomoct, trochu ho obveselit. V hlavě se mi začala vynořovat písnička. Už jsem jí dlouho neslyšel, teď se však drala na povrch a jednoduše musela ven. Začal jsem zpívat:
Život je jen
náhoda
jednou jsi dole jednou
nahoře,
život plyne, jak voda
a smrt je jako moře
Jeho tvář se začínala rozjasňovat, měl jsem pocit, že úplně saje slova písně. „Bože, to už jsem tak dlouho neslyšel!“ vykřikl. „To je paráda.“ Nezpíval, ale byl jako vyměněný, usmíval se a ukazováčkem si houpal do rytmu.
Každý k moři
dopluje
někdo dříve a někdo
později,
život plyne…
Do kočárkárny vrazili dva zřízenci v bílém. Nekompromisně se blížili ke mě, židle se převrhla a zpěv mi vyschnul v hrdle. Obézní chlapík se podíval na ně, pak pokynutím hlavy ukázal na mě, jeho tvář se přísně kabonila a rty měl sevřené. Vzali mě mezi sebe, moc jsem se nebránil, zkroutili mi ruce dozadu a navlékali mi na ně rukávy kazajky. Ještě, než mě vyvedli z místnosti, jsem se naposledy podíval na toho tlouštíka. Seděl tam bez výrazu a do očí už mu pohlédnout nešlo. Chlápci mě táhli ven z kočárkárny. A to mě vzbudilo.
Jak to znám, některé sny mají za úkol nás probudit dříve, nežli by bylo pozdě. Vstal jsem a šel se vyčůrat.