Ráno jsme se ještě koupali ve vodách Atlantiku na západním pobřeží, ale pak jsme nasedli do auta a jelikož motor naskočil i tentokrát, vydali jsme se cestou na východ a kolem poledního jsme bez potíží překonali řeku Shannon. Dovolená skončila. Za námi zůstaly jen vzpomínky a smrad spálené nafty.
Odpoledne jsme už byli v Dublinu a tehdy se to stalo! Po úspěšném zaparkování jsem vystoupil z auta a byl ve městě. Ten kontrast nemohl být větší – klid, čistý vzduch a ticho, které mě obklopovalo v místě naší dovolené na západě Irska – oproti hluku a chaosu města. Kolem mě se to hemžilo lidmi, auta projížděla ohromnou rychlostí neuvěřítelně blízko mě. A nejhorší byl ten strašný smrad. Po prvním nadechnutí jsem zadržel dech a odmítl další vdechování oné prašné smrduté věci, která byla všude kolem, jenže to se dlouho vydržet nedá. Rozhlédl jsem se po okolních lidech a ti se tvářili docela normálně, nikdo se tu nesvíjel v křečích astmatického záchvatu a tak jsem si řekl, že to risknu, město už mě svou dobrodružnou zalidněností stejně vábilo.
Šli jsme se tedy projít do centra – podle mapky z turist ofis jako správní turisté – dali si pintu v hospodě s živou irskou hudbou, kde se opilí britové navzájem natáčeli svými ipody a ta pinta přišla na 5.15 euro, potkali sochu Molly Malone (sakra výstřih, I have set my eyes on her too!), na ulicích potkali a poslechli si spoustu muzikantů. V Dublinu se celkem dost paří. Před pár lety jsem tu strávil noc a po oficiální zavíračce (mám dojem, že ve 2 ráno) ulice zaplnila opilá mládež. Mládenci řvou opilá hesla a potácející se dívky nesou na rameni své střevíčky s podpatkem (Irové chodí do hospody vždy řádně ustrojení), protože podpatek už neustojí. Když jsem se jednoho, co ještě mluvil, ptal, jestli něco slaví, pravil, že to, že je středa. Ne,myslím, že dneska je úterý, povídám já a on na to pohotově – vidíš, každý den je co slavit! I tentokrát byly hospody plné, aby ne, když byla středa.
Oproti mé minulé návštěvě výrazně přibylo bicyklů, jenže pro ně není nikde žádná stezka, takže se v sebevražedné misi proplétají mezi auty. V tomhle ohledu to tu vypadá jako bitevní pole, jako souboj bicyklů s auty a je těžké určit, kdo je početnější (tím chci říct, že kol jezdilo na ulicích opravdu hodně). Straně kolistů jistě pomáhá následující – http://www.dublinbikes.ie/ – kdy si za 10 euro na rok koupíte kartu a s tou si jednoduše na jednom z 44 automatických terminálů půjčíte kolo, které pak u jakéhokoli jiného terminálu zase vrátíte. Můžete tak libovolně kombinovat různé druhy dopravy. Jako turisté si můžete kartu koupit jen na 3 dny, potom zaplatíte 2 eura. Terén v Dublinu není složitý, jen trochu riskujete, že vás někdo přejede.
A jsem zpátky u svého dilematu – asi mě jako vesničana nepřestane stíhat – proč, proboha, lidé považují za normální svůj život ve městě sdílet vedle tolika lidí kolem ještě s tolika auty? Pro vás co žijete na vesnici a když projede nějaké auto, vy si řeknete, jéje, Franta jede dneska nějak pozdě – udělejte si pro představu takový malý „dýchánek“ – postavte hodně blízko svého zahradního posezení všechna auta, která se vám povede sehnat, náklaďáky a motorky klidně taky a nechte motory běžet. Ideální by bylo, kdyby vítr foukal vaším směrem a kdyby někdo chodil občas trochu protůrovat motory, nebo projet se s motorkou po zahradě. Prach a obrus z pneumatik se vám asi nepodaří napodobit, to si musíte domyslet, i ten rámus je ve městě větší. Pekelná představa, řekl bych – počítám, že každý obyvatel města musí být trvale přiotráven. Já jako potenciální astmatik bych navrhoval, že kdo chce vlastnit auto, ať si bydlí na vesnici, města však by měla patřit lidem, a ostatním zvířatům, jako psům, ptákům a taky kočkám, aby těch ptáků nebylo najednou moc; no chtělo by to víc stromů, to taky, třeba tam, kde dnes stojí auťáky. I když to by to pak ve městech vypadalo zase jako na vesnici, co?