Seděli jsme onehdá s Haškem v hospodě a co si to ještě pamatuju, říkal: „Text ti musí pod rukama týct jak med, hochu, jak ohřátý máslo se musí poddávat, jinak je to v kýblu a nikdo to nebude číst, i kdyby to jinak bylo sebechytřejší, mladej. S obsahem se moc nepárej, ten z toho nějak vyleze vždycky, no a když ne, tak to akorát nepochopili (čtenáři), protože sou blbí. A to voni sou.“ Pak se šel vyčůrat a já se zatím potichu rozhlížel kolem, jestli to všechno kolem třeba ještě nebude mít nějaký obsah.
Kluk seděl vedle s tátou u stolu a taky se rozhlížel, pak sebral ze země černého plastového koníka a umístil ho na mapu, co jí před tím s tatíkem prohlíželi. Tatík se chytil a názorně ukazoval – vidíš, teď jsme tady, položil koníka na město, a pak pojedeme tam – a strkal koníka z města do města. „Kdyby jsme tak jeli na koni.“ říkal si kluk a zkusil posunovat koníka. Míjeli města a pole, hravě překročili Českomoravskou vrchovinu, města se vlivem zmenšení měnila v tečky a kroužky. Řeky překračovali mnohdy mimo mosty, a přece suchou nohou.
Plastového koníka netrápilo, že musí zbůhdarma běhat na obrovské vzdálenosti, ani města na mapě změněná v tečky, co je míjeli bez povšimnutí, tatík se v mysli zasekl v nějakém bližším městě a nepokračoval s nimi v jízdě. A tak jediný, kdo začal trpět, je tento text, který ztrácí hodnotu sdělení s každým dalším napsaným slovem.
Když jsme odcházeli z hospody, cítil jsem se pravdě zase o kousek blíž. Ale když jsem se pak ráno probudil, jediná věta, kterou jsem si z toho pamatoval, byla: „Hlavní hodnota textu leží v jeho čitelnosti.“
Íha há.
Blog | Tomáš Gottstein
Hlavní hodnota textu leží v jeho čitelnosti
Lidé mají tu vlastnost, že mluví - a obvykle mluví neobvykle hodně, když by třeba mohli úplně mlčet a mlčí, když by zase měli mluvit jako o závod. Někteří lidé se však s tímto nespokojí a jelikož bylo vynalezeno písmo, píší, zejména nemají-li o čem, a naopak.