Začnu tím, že se mi nelíbí název projektu – Důkaz boží 2009 – protože o hledání důkazů o existenci Boha se věnovali lidé vždy a nikdy se nic konkrétního nenašlo, vznikaly pouze fůry slov více či méně popisující ono pátrání. Pokud to bylo myšleno věrohodně, tápání mezi skepsí a nadějí a nějaké etické poučky a návody k použití při hledání byly jediným výsledkem takové snahy. Další proces víry se ke člověku dostává až s časem a už není zaznamenatelný slovy, pokud ho nežijete, nikdo vám nějakými komplikovanými teoriemi ani mysl zatemňujícím mysticizmem nepomůže Boha objevit, o hledání nějakých hmatatelných důkazů tu nemůže být řeč.
Zajímavou definici Boha přináší kniha Tao te ťing, sepsaná pravděpodobně čínským mudrcem Lao-c‘ ( = Starým mistrem) někdy mezi 5. až 3. stol. př. kr. Pokud vám mozek ještě docela nezatuhnul snahou pochopit ideu „trojjediného“ Boha, četbu Starého mistra vám upřímně doporučuji. Mimo jiné přiznává, že:
Existuje cosi – mlžné a beztvaré,
a přece hotové a dovršené.
Povstalo před nebem a zemí.
Je tak tiché! Tak pusté!
Stojí samo a nemění se.
Proniká vše vůkol a nic je neohrožuje.
Může se pokládat za matku (!) veškerenstva.
Jeho jméno neznám.
Označuji je jako „tao“.
Donucen dát mu jméno,
nazývám je „svrchované“.
………
(kapitola 25)
Dle Starého zákona Bůh nesmí mít jméno, nesmí být vytvořen žádný obraz Boha. Bůh se nesmí stát Idolem, kterému klečíte u nohou, nesmí být ničím konkrétnějším, než vaší vnitřní jistotou, získanou zkušeností a vlastním žitím. Důkazem, ani vyobrazením Boha nemůže být člověk přibitý za ruce a nohy na šibenici! 1)
Přímé důkazy?
Ovšem jelikož, jak Standa píše, z přímého důkazu o Bohu koukají ledajaké zisky, už jsme byli v dějinách lidstva mnohokrát svědky toho, že někdo nějaký přímý důkaz našel. Nálezce pak nelenil, šel a prohlásil se za velkého božího znalce. Takovými nálezci stávají se obvykle rovnou skupiny lidí, lidé ve skupině se totiž snáze podporují a udržují ve vzájemné hypnóze ohledně nějaké jim vlastní a neotřesitelné „pravdy“, také mají reálnou fyzickou sílu danou množstvím.
Tedy například standardním přímodůkazním nástrojem jsou zázraky (jevy, jež odporují fyzikálním zákonům). Netvrdím, že se vůbec nedějí, párkrát už jsem sám zažil věci, které nešly racionálně vysvětlit, jenže a hlavně je použití zázraků jako DŮKAZŮ o existenci Boha škodlivé, protože míří na iracionální část naší víry, nedají se dokázat a my přesto MUSÍME uvěřit a nepochybovat, přestože bychom třeba pochybovali rádi (pochybování je přece docela normální a v životě často používaná praktika). V naší mysli se tak zabydluje nezpochybnitelná autorita vykladače zázraku. Zázraky jako důkaz víry jsou jako facka namísto pohlazení. To, co se třeba opravdu stalo a co mělo cenu pro lidi, kteří to zažili, je použito jako kyj k pobíjení oponentů na hony vzdálených oné události. (Tak to tenkrát FAKT bylo a že ty ještě po vodě chodit nedokážeš, ukazuje jenom na tvou ne dost pevnou víru, maličký!)
Navíc samozřejmě má dnes zázrak jako důkaz jen pramalou hodnotu pro naše skeptické kritické vědecké myšlení. Je to jeden z důvodů, proč má dnes křesťanství takové problémy, jeho argumentace je podepřená příliš mnoha zázraky, ve které musíme uvěřit, pokud chceme „uvěřit“. 2) Dle mého chtít po Bohu zázraky je nabubřelost a troufalost. Co bychom měli vidět je, jak křesťanství dneška názorně předvádí fungování víry ve společnosti. Jak se nějaké informace opakují dokola tak dlouho, až jim uvěří dostatečné množství lidí, kteří se pak navzájem utvrzují v tom, že dané je pravda. Tato metoda se nepoužívá jenom v otázkách víry a náboženství. Nejde o to, čemu kdo věří, či skutečně věří, ale kolik lidí je ochotno se navzájem utvrzovat v tom, že dané je pravda a jednat podle toho, byť by to byla třeba i sebezhoubnější blbost. Myslím, že abychom mohli vést úspěšně a šťastně naše životy, potřebujeme NOVOU (nově formulovanou) VÍRU, ne nový a pravý důkaz Boží.
A nehledal bych takový důkaz ani s pomocí vědy, takové té co rozpitvává a řeže a zvětšuje. Ta nám může najít vysvětlení, jak funguje náš materiální svět, což je pro víru taky důležité, ovšem ne určující. Nechápu, jak by mohlo např. uznání evoluční teorie ohrozit víru v Boha, jediné, co je tu v ohrožení, je neomylnost církevní autority. Při hledání Boha nám však může exaktní věda pomoci – zejména svými pravidly a postupy: nastolením hypotézy, diskuzí, otevřeností, snahou o nezaujatost a odstup (schopnost uznat omyl), kritičností. Úctou k názoru druhého. Tak bychom mohli najít něco, co nebude demagogií pro ovládání mas, ale skutečnou moderní vírou hodnou svobodného a zodpovědného člověka.
Nejdokonalejší důkaz existence Boží jste vy, já a tenhle svět kolem nás.
Nepřímé důkazy?
Jako další (nepřímý) důkaz bych rozhodně neviděl případný nález nějakého spisu (např. křesťané usuzují podle některých schodných znaků v evangeliích, že existoval jakýsi pramen Q, použitý při psaní dalších evangelií a ještě pořád ho hledají), nebo ostatků průkazně patřících svatým. Nevím, jak by mohly nějaké práchnivé kosti pomoci v upevňování víry v Boha. 3) Uctívání ostatků je modlářství, náhrada prožitku boží přítomnosti klaněním se modle. A vědě se daří spíš dogmata modlářství vyvracet, než potvrzovat.
Jak už bylo řečeno v diskuzi pod Standovým článkem, vědecky dokázat ne existenci čehokoliv, tedy ani Boha, nejde. Jak tvrdím, ani potvrzení nepotřebujeme. Pokud bychom měli pravý důkaz o existenci Boha, museli bychom vlastně hledat nový termín pro slovo víra. Tak se to jmenuje proto, že my věříme, jakkoli nevíme. Pokud bychom věděli, jaké slovo bychom museli najít? Hebrejské slovo pro víru – emunah – znamená jistota, (amen znamená jistě). Ale je myšlena jistota integrity a zakotvení ve světě, ne nějaká nám neznámá skutečnost, která by však byla dávným Židům známá a kterou by nám měli znovu objevit naši vědci.
Vědecké poznání ve skutečnosti zatím víře spíš škodilo, na druhou stranu církev škodila vědě. Jenomže, co je to za víru, pokud jí může ohrozit poznání pravdy? Tvrdím, že konkrétním místem pro Boha je naše mysl. Možná, pokud by se vědcům podařilo zmapovat dopodrobna naše myšlenkové pochody, byl by „Bůh“ skutečně objeven, anebo to z něj, co máme umístěné sami v sobě (mohl by pak vypadat jako nějaké červenější místo uprostřed na třírozměrném modelu naší hlavy, vybarveném oranžově??) Zatím to nikdo nedokáže a tak těm, kdo ho hledají, nezbývá než vést debaty, číst staré mistry (jejich slova si jsou navzájem hodně podobná) a dívat se s očima dokořán kolem sebe.
Etika
Dále bylo v diskuzi pod článkem vyvraceno, že by vědecké popření či dokázání Boha mělo dopad na etiku, morálku. Jde o to, z jakého úhlu se díváte. Pro starou víru, která si dělá nárok na mysl každého z nás se svými absolutními pravdami a strašením, kterými nás pak drží v područí, může být nenalezení Boha a vyvrácení jejích pravd smrtelné a byla to právě ona, co tmelilo společnost a určovalo etické zásady ještě nedávno a co asi skutečně ztrácelo pozice lineárně s vědeckým pokrokem. Společnost však funguje dál a lidé dál pátrají po Bohu.
Jde o to, že my si víru volíme jenom pro to, že je s ní život smysluplnější. Otázka zní: věříš v zemi, v sebe a lidi kolem sebe?
Etika je samostatná oblast. Jejím úkolem je udržovat společnost v chodu, urovnávat spory a potírat barbarství, vytyčovat mantinely. Je na Bohu víceméně nezávislá, etikou se zabýváme zejména kvůli sobě. Její popisování a prosazování ovšem mají na starosti proroci a kněží, to je hmatatelná stránka jejich práce. Pocit klidu, smíření se, ztotožnění se, který plyne ze smysluplné víry, už tak znatelně hmatatelný není.
Závěrem
Důkazy po Bohu není důležité hledat jinde, než v sobě. Nehledáme je kvůli němu, ale kvůli sobě. Potřebujeme obnovit Boha proto, že rozum bez něho neobstojí a stará víra k němu nemíří, nevěříme jí a nějaké důkazy ji nemůžou zachránit.
Víra či nevíra je čistě naší osobní záležitostí.
………
Člověk se řídí podle země
země se řídí podle nebe,
nebe se řídí podle tao,
tao se řídí podle sebe.
(Z kap. 25. díla Tao te ťing, překlad Berta Krebsová)
1)
(Pěkně kriticky toto téma ztvárnil L. N. Tolstoj v románu Vzkříšení, scéna návštěvy vězeňského kostela.)
2)
(Dogmatické základy křesťanství leží v Novém zákoně, díle sepsaném zhruba mezi lety 60 (Markovo evangelium) až 100 n.l. (Janovo e.). Tedy bylo první evangelium o činech Ježíšových sepsáno až třicet let po jeho smrti, taková doba se mně osobně jeví jako propastná, když ze zkušenosti vím, co s vyprávěným příběhem udělá byť i pár měsíců. S pravostí a věrohodností je Nový zákon hodně na štíru, ale říkat se to nesmí.)
3)
(Pokud vím, byly někdy v minulém století exhumovány ostatky umučeného sv. Jana Nepomuckého a ze světcovy lebky vypadl kus jakési tkáně, domněle jazyk. Sympózium se jalo hádat, co může znamenat dochování zrovna této části těla. Je to ten jazyk, kterým svatý Jan, udrže jej za zuby, neprozradil královnino zpovědní tajemství? (Jan byl zpovědníkem ženy Václava IV.) Aby toho nebylo dost, orgán se posléze začal zvětšovat a rudnout a tehdy už i ti skeptičtější věřili, že vidí zázrak a číhali, co jim světec vyjeví. No a nakonec se zjistilo, že to není jazyk, ale mozek a bobtná nejen kvůli vlhku v kostele, ale prý taky kvůli vlhkým polibkům, jimiž uctívali svátost vysocí církevní hodnostáři – jak ovšem o události informuje věda, která momentálně jakoby zvítězila. Jenže i vědci se někdy přiznávají, že věří v něco „vyššího“, jakkoli denně pozorují, rozkrývají a ovládají svět tvořený a ovládaný materiálně, mechanicky.)