Lidé obvykle nejsou spokojení se svým životem, neberou ho jako dar a je pravda, že se jim není co divit. Tomuto světu vládnou holomci, kteří zneužívají svou moc k prapodivným osobním účelům (obvykle k hromadění další moci), a naše masy oblbuje bezduchá zábava. Na Zemi sice teoreticky je dost místa pro všechny a všichni by na ní mohli žít svůj spokojený život podle úkolů, které v sobě cítí, jenže to by se musel skutečnou nejvyšší autoritou stát Bůh a nejvyšším zájmem dobro lidí, ne zájem jedince – dosazeného za boha.
Pokoušel jsem se tohle vysvětlit, ale autority se mě pochopitelně pokoušejí umlčet a lid je líný o tom přemýšlet a čeká, co mu autority řeknou. Pokoušel jsem se vysvětlit to lidem, ale chtějí ze mě udělat autoritu, která za ně bude rozhodovat, ale mě jde o princip a žádnou autoritou být nechci, já jen vysvětluji, "osvětluji cestu", chcete-li. Ustanovuji novou smlouvu s Bohem.
Protože stará smlouva už slouží jen k vyvolávání strachu a poslušnosti a já si myslím, že lidé by se na Zemi neměli bát. Proto nesouhlasím s pojetím prvotního hříchu, jak o něm učí naši kněží. Od mala nás tím ládují, já se s tím dlouho potýkal a došlo mi, že oni vlastně jen ládují strach do našich hlav, aby nás pak mohli ovládat; to je mnohem účinnější, než všichni drábi světa. Říkají: ty, slabý a od narození hříšný člověče, nám musíš být poslušný a my ti to, protentokrát, odpustíme, když se budeš stydět. …1)
Jinak nemám nic proti autoritám, pokud se ony samy nepovažují za absolutní, neomylné. To poznáte snadno – kdo používá autoritu, protože je to prospěšné pro něj i vás, s tím se můžete bavit a třeba mu i něco vytknout, kritizovat ho, což je pro tento druh autority dokonce užitečné a zlepšuje to její pozici, kdo dosadil sebe na místo Boha, ten ví všechno nejlíp a s nikým, kdo by mu odporoval, se bavit nepotřebuje, považuje to za zbytečné, kritikou, pokud není umlčena, tato autorita slábne – a od vás vyžaduje poslušnost. …2)
Teď to ovšem vypadá, že jde do tuhého, zástup těch, kteří mi naslouchají, roste každým dnem a já tuším, jak to dopadne. Pokusí se mě zastavit a nebudou se bát udělat cokoli, začínám se bát. Mé učení se těm, co mají moc, nehodí – a dokud oni budou vládnout, svět se bude potácet ode zdi ke zdi, ekonomicky, politicky, vojensky, dle nápadu toho kterého mocipána. Jenom kdyby lidé pochopili a vládu svěřili do rukou Boha všemocného, přísného i spravedlivého otce, jehož autorita není vynucovaná ani pomíjivá a před jehož tváří jsou si všichni lidé rovní, tehdy by nastal ráj na Zemi.
Nazvali mě mesiášem, protože je prý přivedu do ráje. No nevím, pokud se nebudou snažit, žádný ráj nebude. Přidávali se ke mě chudí i bohatí a já jim vysvětloval, že je to celé jenom o tom, začít upřednostňovat své dobré vlasnosti před špatnými. Je-li někdo chudý, má k ráji blíž, neboť se nemusí přespříliš zatěžovat péčí o svůj vezdejší majetek a má tak více času na péči o sebe samého, a nezištnou péči o svoje okolí, boháčův úkol je o to složitější, oč víc majetku na svá bedra naložil, podléhá mocnějším pokušením a nese daleko větší zodpovědnost před Bohem – a lidmi, zvláště těmi, kteří na něm závisí. Pro obě skupiny – pro chudé i bohaté – však platí: vyhněte se počínání, jež považujete za špatné, neoplácejte zlo zlem, své povinnosti řešte vždy s klidnou a otevřenou myslí, nejlépe, jak dovedete a uvidíte sami, vaše oči to uvidí, co dříve neviděly. Totiž, že v ráji už dávno jsme, je to místo tady, u nás na Zemi.
Víra je normální věc. Asi jako když jíte a pijete, taky něčemu věříte, můžete věřit pouze v Sebe, víra v Boha je však lepší variantou, která vám přinese klid a pořádek, dokonce přináší i poznání a radost ze vstupu a pobývání v království božím. Skutečnou nevírou je pouze nihilizmus.
Řekl jsem toho už dost a slyšela to fůra lidí, tak doufám, že to bude mít nějaký dopad. I kdyby mě všichni zradili – dobře vím, jak je veřejné mínění nestálé a dokonce ani mí nejbližší nejsou imunní vůči síle peněz a moci – snad se alespoň zrnko z toho, co jsem kázal, usadí a vyklíčí a způsobí, že tento svět bude lepší místo pro život. A jestli na mě skutečně čeká smrt, tedy teď říkám, že se nebojím, i když nejvyšší hodnota života je život, musím-li ve jménu života zemřít, podstoupím to. Ještě by to chtělo zaonačit tak, aby má smrt byla brána jako oběť za dědičný hřích lidí, smáznout to, s čím ti darebáci straší, to by se mi mohlo povést, když už o mě říkají, že jsem "mesiáš" – a pak už se budou lidé rodit svobodní a volní. To bych těm, co tím hříchem straší, vzal pěkně vítr z plachet; budu to muset ještě zdůraznit apoštolům.
Mé tělo bude nejspíš brzo mrtvé, má duše opustí tento svět a třeba se setká s Otcem, třeba se odebere do prázdna. To setkání s ním by bylo fér, když už jsem o něm musel tak hodně přemýšlet a tak často mluvit. Ale co, nebudu spekulovat, už brzo to uvidím na vlastní oči. A třeba mi taky bude dáno pozorovat, jak se vyvíjí dílo, které jsem započal. Bylo to k něčemu? Pochopí to doopravdy někdy někdo?
…1)Autorita jako zákonodárce vyvolává u svých poddaných pocit viny za jejich četné a nevyhnutelné přestupky. Vina z nevyhnutelných přestupků před autoritou a potřeba jejich odpuštění vytváří takto nekonečný řetěz přečinů, pocitu viny a potřebu rozhřešení, které udržují poddaného v otroctví a způsobují, že je spíše vděčný za odpuštění, nežli kritický k požadavkům autority. Je to právě tato interakce mezi pocitem viny a závislosti, která zesiluje a upevňuje autoritářské vztahy… Erich Fromm, Člověk a psychoanalýza (to je velmi podivný překlad názvu titulu Man for Himself), nakl. Aurora, Praha 1997, str. 124
…2) srov. rozdělení iracionální a racionální autorita na str. 11 až 14 v téže knize