E. Fromm, kap. 7. Symbolický jazyk mýtů, pohádek, rituálu a románu
podkapitola 5. Kafkův román Proces
Vynikající příklad uměleckého díla napsaného v symbolickém jazyce je Kafkův román Proces. Události jsou zde podány tak, jako v mnoha snech – každá z nich je realistická; a přece je celek nemožný a fantastický. Abychom tomuto románu porozuměli, musíme ho číst tak, jako kdybychom naslouchali snu – dlouhému komplikovanému snu, ve kterém se vnější události odehrávají v prostoru a čase, přitom ale reprezentují myšlenky a pocity snícího, v tomto případě románového hrdiny K.
Román začíná poněkud zvláštní větou: „Patrně učinil někdo na Josefa K. křivé udání, neboť byl, aniž se dopustil něčeho zlého, jednou ráno zatčen.“
Mohli bychom říci, že K. začíná svůj sen s vědomím, že je „zatčen“. Co v angličtině znamená „být zatčen“ („arressted“)? Být „arestován“ je zajímavé slovo s dvojím významem. Znamená tolik co být vzat do vazby policií a znamená též být omezen ve svém pohybu. Muž, který je obviněn ze zločinu, je policií vsazen do vězení („arestu“), organismus je „arestován“, zastaven ve svém normálním vývoji. Zjevný příběh používá tohoto pojmu v prvním smyslu. Symbolický význam je ten druhý. K. má pocit, že je zastaven ve vývoji a zablokován. V mistrném odstavci Katka vysvětluje, jak se to stalo. K. strávil svůj život následovně:
Toho jara trávil K. večery tak, že se po práci, bylo-li to ještě možné – vysedával většinou v kanceláři do devíti hodin -, trochu se prošel sám nebo s úředníky a pak zašel do pivnice, kde u stálého stolu seděl obyčejně do jedenácti hodin, většinou se staršími pány. Z tohoto rozvrhu byly však také výjimky, když například ředitel banky, který si velmi vážil jeho práce a spolehlivosti, pozval K. na projížďku autem nebo na večeři do své vily. Mimoto chodil K. jednou týdně k dívce jménem EIsa, která sloužila přes noc až téměř do rána jako číšnice v jedné vinárně a ve dne přijímala návštěvy jen v posteli.
Byl to prázdný rutinní život, sterilní, bez lásky a bez produktivity. Byl fakticky „arestovaný“ a slyšel hlas svého svědomí, které mu říkalo o uvěznění a o nebezpečí, jež ohrožovalo jeho osobnost.
Druhá věta románu nám říká: „Kuchařka paní Grunbaachové, jeho bytné, která mu každý den kolem osmé přinášela snídani, tentokrát nepřišla.“ Tento detail se zdá nedůležitý. Skutečně se zdá, že právě neladí, aby po vzrušené zprávě o zatčení byl zmíněn tak triviální detail, jako že nebyla donesena snídaně; ale – tak jako v mnoha snech – i zde zdánlivě bezvýznamný detail obsahuje důležitou informaci o charakteru Josefa K. K. je člověk s „receptivní orientací“. Všechno jeho snažení se zaměřuje na to, aby od druhých něco obdržel a nikdy nic nedal ani nevytvořil.
K. je závislý na druhých, kteří ho mají živit, starat se o něho a ochraňovat ho. Je to stále ještě dítě závislé na matce, které od ní všechno očekává, využívá ji a manipuluje s ní. Jak je to příznačné pro lidi této orientace, i on se hlavně snaží být přátelský a milý, takže ostatní – zvláště ženy – mu dají to, co potřebuje; největší strach má z toho, že by se na něho ostatní mohli zlobit a že mu již nic nedarují. Je přesvědčen, že všechno dobro přichází zvnějšku a že cílem života je předejít riziku ztráty tohoto zdroje. Proto má pocit ztráty vlastní síly a silný strach, že osoby, na nichž je závislý, by ho mohly nechat na holičkách.
K. neví, kdo ho obvinil, nebo kvůli čemu. Ptá se: „Co je to za lidi? O čem to mluví? Z jakého úřadu jsou?“ Když o něco později mluví s „dozorcem“, který v hierarchii soudního dvora zaujímá vyšší postavení, hlas se stává o něco zřetelnější. K. mu klade všechny možné otázky, které s hlavní otázkou, z čeho je vlastně obviněn, nemají nic společného. Ve své odpovědi dozorce učiní poznámku, která obsahuje jedno z nejdůležitějších nahlédnutí, které K. mohl v tomto okamžiku obdržet – což se ostatně týká každého, kdo se nachází v nouzi a hledá pomoc. Dozorce říká: „Ale i když teď neodpovím na vaše otázky, mohu vám přece jen poradit, myslete méně na nás a na to, co se s vámi stane, myslete raději víc na sebe.“ K. nechápe, co tím dozorce chce říci. Nechápe, že problém je založen přímo v něm, že jen on sám se může zachránit, a skutečnost, že se nedokáže řídit radou dozorce, je poukazem k jeho konečné porážce.
Tato první scéna s další poznámkou dozorce vrhá více světla na druh obvinění a důvod arestování:
„Budete teď asi chtít jít do banky!“ „Do banky?“ zeptal se K., „myslel jsem, že jsem zatčen.“ … „Jakpak mohu jít do banky, když jsem zatčen?“ „Ach tak, “ řekl dozorce, který stál teď u dveří, „špatně jste mi rozuměl. Jste zatčen, zajisté, ale to není překážkou, proč byste nemohl vykonávat své povolání. Nebude vám ani bráněno ve vašem obvyklém způsobu života.“ „Pak to zatčení není tak zlé,“ řekl K. a přistoupil blízko k dozorci. „Nemyslel jsem to nikdy jinak,“ řekl dozorce. „Ale pak se ani nezdá, že bylo tak naléhavé, abyste mi to zatčení přišli oznámit,“ řekl K. a přistoupil ještě blíž.
Ve skutečnosti se toto mohlo sotva stát. Jestliže je někdo zatčen, nesmí se dále věnovat svým záležitostem ani, jak uvidíme později, pokračovat ve svých ostatních obvyklých činnostech. Zvláštní uspořádání symbolicky vyjadřuje, že jeho činnost v bance a všechno, co jinak konal, bylo takové povahy, že jeho vnitřním uvězněním jako lidské bytosti nebylo nijak zasaženo. Jako člověk byl již téměř mrtev, ale přesto ještě dokázal vést svůj život jako zaměstnanec banky, protože tato činnost byla zcela oddělena od jeho existence jako lidské bytosti.
K. si je jen zcela vágně vědom toho, že jeho život se ztrácí bez užitku a že to s ním jde rychle z kopce. Od tohoto okamžiku pojednává celý román o jeho reakci na tento pocit a o snaze se proti tomu ubránit a zachránit. Vyústění je tragické; ačkoliv slyší hlas svědomí, nerozumí mu. Místo aby se pokusil nalézt pravý důvod svého zatčení, snaží se takovým poznatkům uniknout. Místo aby si pomohl jediným způsobem, který může pomoci – že totiž pozná pravdu a pokusí se změnit – hledá pomoc tam, kde ji nemůže nalézt, totiž venku, u ostatních, u prohnaných advokátů, u žen, jejichž „vztahy“ by mohl snad využít, přičemž stále prohlašuje svou nevinu a stále umlčuje hlas, který mu říká, že je vinen.
Snad by byl dokázal nalézt řešení, pokud by jeho mravní cítění nebylo zmateno. Zná jen jeden druh mravního zákona – přísnou autoritu, jejíž příkaz zní: „Musíš poslouchat.“ Zná jen „autoritativní svědomí“, pro které je poslušnost nejvyšší ctností a neposlušnost nejvyšším zločinem. Ví stěží, že existuje ještě jiné svědomí – lidské svědomí, hlas v našem nitru, který nás volá zpět k nám samým.
V románu jsou oba druhy svědomí znázorněny symbolicky. Lidské svědomí zastupuje dozorce a později duchovní. Autoritativní svědomí je reprezentováno soudním dvorem, soudci, přísedícími, zkorumpovanými právníky a všemi ostatními, kteří mají co do činění s jeho případem. K-ova tragická chyba spočívá v tom, že ačkoliv slyší hlas svého lidského svědomí, mylně ho považuje za hlas svědomí autoritativního, a v tom, že se brání – zčásti podřízením a zčásti vzpourou – proti autoritám, které ho obviňují, místo aby bojoval za sebe ve jménu lidského svědomí.
„Soud“ je popisován jako despotický, korupční a špinavý; ve svém postupu se neopírá o rozum a spravedlnost. Vzhled zákoníků používaných soudci, které mu ukazuje žena soudního sluhy, je symbolickým výrazem korupce:
Byly to staré, ohmatané knihy, hřbet jedné z nich byl uprostřed téměř rozlomený, kusy spojovala jen vlákna. „Jak je to tu všechno špinavé, “ řekl K. a zavrtěl hlavou, a než mohl po knihách sáhnout, žena utřela zástěrou prach aspoň svrchu. K. otevřel nejhořejší knihu, objevil se neslušný obrázek. Muž a žena seděli nazí na pohovce, sprostý záměr obrázku byl zřejmý, kreslíř byl však natolik neobratný, že koneckonců nebylo vidět nic než muže a ženu, jejichž tělesnost byla na obrázku zdůrazněna, seděli přehnaně zpříma a následkem chybné perspektivy se jen těžko mohli k sobě obrátit. K. dál nelistoval, jenom ještě otevřel titulní list druhé knihy, byl to román s názvem “ Co všechno musela Markyta vytrpět od svého muže Jendy“. „Tak takové zákoníky se tady studují “ řekl K., „takoví lidé mě mají soudit.“
Jiným výrazem téže korupce bylo sexuální zneužívání ženy soudního sluhy soudci a jedním studentem práv a to, že ani ona, ani její muž proti tomu nesmějí protestovat. Je tu prvek vzpoury v postoji K. vůči soudu a hluboká sympatie k soudnímu sluhovi, který „se podíval na K. důvěřivým pohledem, jak až dosud neučinil přes všechnu přívětivost, a dodal: „To už jinak není, člověk je pořád rebelant.“ Ale K-ova vzpoura se střídá s podřízeností. Nenapadne ho, že mravní zákon není reprezentován autoritativním soudem, ale jeho vlastním svědomím.
Říci, že ta myšlenka ho nikdy nenapadla, by ovšem nebylo zcela správné. Jednou na konci své cesty se ocitne pravdě tak blízko jako nikdy jindy. Slyší hlas lidského svědomí, které je v chrámu reprezentováno duchovním. Došel do chrámu, aby se setkal s obchodním partnerem, kterému má ukázat město, ale ten na schůzku nepřišel a K. se nachází sám v chrámu, poněkud opuštěn a zmaten, až nakonec hlas, který nepřipouští žádné vytáčky, zvolá: „Josefe K.!“
K. se zarazil a díval se před sebe na zem. Dosud je volný, může ještě jít dál a uniknout, neboť nablízku jsou troje malé, tmavé dřevěné dveře. Znamenalo by to jen, že neporozuměl, nebo sice že porozuměl, ale že toho nehodlá dbát. Kdyby se však otočil, pak už neunikne, neboť se tím přiznal, že dobře rozuměl, že opravdu je ten, na koho kazatel zavolal, a že také hodlá poslechnout. Kdyby kazatel zavolal ještě jednou, jistě by K. odešel, protože však zůstávalo všechno bez hlesu, i když K. dlouho vyčkával, pootočil přece jen trochu hlavu, neboť chtěl vidět, co teď dělá kazatel. Stál na kazatelně klidně jako předtím, bylo však jasně vidět, že zpozoroval, jak K. otočil hlavu. Byla by to dětinská hra na schovávanou, kdyby se K. teď neotočil úplně. Otočil se tedy a kazatel pokývl prstem, aby přistoupil blíž. Protože teď už nemusel nic zastírat, rozběhl se – byl také zvědavý a chtěl všechno urychlit – a běžel ke kazatelně dlouhými kroky, jako by letěl. U prvních lavic se zastavil, ale kazateli připadala ta vzdálenost ještě příliš velká, vztáhl ruku a ukázal ostře ohnutým ukazovákem na místo před samou kazatelnou. K. poslechl i v tom, musel už na tom místě zaklonit hlavu hluboko nazad, aby duchovního ještě viděl. „Ty jsi Josef K.,“ řekl duchovní a neurčitým pohybem pozvedl ruku na roubení. „Ano,“ řekl K., myslel na to, že dříve říkával své jméno docela bez okolků a od jisté doby je mu břemenem, teď znají jeho jméno i lidé, s nimiž se setkal poprvé, jak to bývalo krásné, když se člověk nejdřív představil a teprve pak ho znali. „Jsi obžalován,“ řekl duchovní zvlášť tichým hlasem. „Ano,“ řekl K.,“ byl jsem o tom zpraven.“ „Pak jsi tedy ten, koho hledám, “ řekl duchovní „Já jsem vězeňský kaplan.“ „Ach tak,“řekl K.“Dal jsem tě sem povolat,“řekl duchovní,“abych si s tebou promluvil.“ „To jsem nevěděl,“ řekl K.“ Přišel jsem, abych ukázal chrám jednomu Italovi.“ „Nech vedlejších věcí,“ řekl duchovní.“ Co to máš v ruce? Jsou to modlitby?“ „Ne,“ odpověděl K.,“ to je album s městskými památnostmi.“ „Dej to z ruky, “ řekl duchovní. K. odhodil album tak prudce, až se rozevřelo a zmačkané listy letěly kousek po dláždění.“ Víš, že to s tvým procesem dopadá špatně?“ zeptal se duchovní.“ Také se mi to zdá,“ řekl K.“ Namáhal jsem se, seč jsem byl, dosud však bez úspěchu. Nejsem ovšem ještě hotov s podáním.“ „Jak si představuješ konec?“ ptal se duchovní.“ Dříve jsem myslííval, že to jistě skončí dobře,“ řekl K, „teď o tom někdy sám pochybuji. Nevím, jak to skončí. Víš to ty?“ „Ne,“ řekl duchovní,“ale obávám se, že to skončí špatně. Mají za to, že jsi vinen. Tvůj proces snad ani nepůjde od podřízené soudní stolice výš. Aspoň prozatím mají tvou vinu za prokázanou.“ „Ale já nejsem vinen,“ řekl K., „je to omyl. Jak může člověk vůbec být vinen. Jsme zde přece všichni lidé, jeden jako druhý.“ „To je pravda,“ řekl duchovní, „ale tak obvykle mluví viníci.“ „Ty jsi také proti mně zaujat?“ ptal se K. „Nejsem proti tobě zaujat,“ řekl duchovní. „Děkuji ti,“ řekl K., „všichni ostatní však, kdo se podílejí na řízení, jsou proti mně zaujati. Vnukají tu zaujatost i nezúčastněným lidem. Mé postavení je stále svízelnější.“ „Vykládáš si nesprávně skutečnosti,“ řekl duchovní, „rozsudek nepřijde najednou, řízení přejde ponenáhlu v rozsudek.“ „Takové je to tedy,“ řekl K a sklopil hlavu. „Co hodláš ve své věci podniknout v budoucnu?“ ptal se duchovní. „Chci si ještě hledat pomoc,“ řekl K a zvedl hlavu, aby viděl, co o tom duchovní soudí. „Ještě jsou nějaké možnosti, kterých jsem nevyužil.“ „Přespříliš hledáš cizí pomoc,“ řekl duchovní káravě, „a obzvlášť u žen. Nepozoruješ, že to není ta pravá pomoc?“ „Někdy, a dokonce často bych ti skoro dal za pravdu,“ řekl K., „ale ne vždy. Ženy mají velkou moc. Kdybych mohl přimět několik žen, které znám, aby pro mne pracovaly společně, určitě bych prorazil. Zejména u toho soudu, který se skládá téměř jen ze zástěrkářů. Ukaž vyšetřujícímu soudci z dálky nějakou ženu a on povalí soudcovský stůl i obžalovného, jen aby se k ní dostal včas!“ Duchovní sklonil hlavu k roubení, teprve teď se zdálo, jako by stříška kazatelny na něho tíživě doléhala. Jaký je asi venku nečas? To už není pošmourný den, to už je hluboká noc. Ani malbou na skle velkých oken nemohl proniknout záblesk světla, aby ozářil zazděnou temnotu. A právě teď začal kostelník zhášet svíčky na hlavním oltáři, jednu po druhé. „Horšíš se na mne?“ ptal se K duchovního. „Snad ani nevíš, jakému soudu to sloužíš.“ Nedostalo se mu odpovědi. „Jsou to jen mé zkušenosti,“ řekl K. Nad ním bylo stále ještě ticho. „Nechtěl jsem se tě dotknout,“ řekl K. Tu vzkřikl duchovní dolů na K.: „Což nevidíš ani na dva kroky před sebe?“ Byl to výkřik hněvu, ale zároveň jakoby výkřik člověka, který vidí někoho padat a sám polekán křičí neopatrně, bezděky.
Duchovní ví, z čeho je K. ve skutečnosti obviněn, a ví také, že jeho proces dopadne špatně. V tomto okamžiku má K. šanci pohlédnout do svého nitra a zeptat se, z čeho je ve skutečnosti obviněn, ale podle svého dřívějšího postoje se zajímá jen o to, kde by mohl získat další pomoc. Když duchovní s nesouhlasem praví, že hledá příliš mnoho pomoci venku, reaguje K. jen strachem, že by se na něj mohl duchovní zlobit. Nyní se duchovní na něho skutečně rozzlobí, ale je to hněv lásky, jaký pociťuje člověk, který vidí druhého padat a ví, že si ten druhý může pomoci sám, ale že mu není pomoci. Více mu toho duchovní říci nemůže.
Když K. jde k hlavnímu vchodu, zeptá se ho duchovní:
„Ty už chceš odejít?“ Ačkoliv to K. teď právě nezamýšlel, řekl ihned: „Ovšem, musím odejít. Jsem prokuristou v bance, čekají na mne, přišel jsem jen, abych jednomu zahraničnímu obchodnímu příteli ukázal chrám.“ „Dobrá,“ řekl duchovní a podal K. ruku, „pak tedy jdi.“ „V té tmě se však sám nevyznám,“ řekl K.
K. se vskutku nachází v tragickém dilematu člověka, který se nevyzná v temnotě a trvá na tom, že jen druzí ho mohou vést. Hledá pomoc, ale odmítá jedinou pomoc, kterou by mu mohl duchovní nabídnout. Z tohoto svého vnitřního dilematu nemuže duchovnímu rozumět:
Ptá se:
„Nechceš ještě něco ode mne?“ ptal se K. „Ne,“ řekl duchovní. „Byls ke mně předtím tak vlídný,“ řekl K., „a všechno jsi mi vyložil, a teď mě propouštíš, jako by ti na mně nezáleželo.“ „Musíš přece odejít,“ řekl duchovní. „To ano,“ řekl K., „uznej to přece.“ „Uznej nejdřív ty, kdo jsem,“ řekl duchovní. „Jsi vězeňský kaplan,“ řekl K a přistoupil blíž k duchovnímu, nebylo tak nutné, aby se okamžitě vrátil do banky, jak to líčil, mohl docela dobřeještě zůstat. „Patřím k soudu,“ řekl duchovní. „Proč bych něco od tebe chtěl. Soud od tebe nechce nic. Přijme tě, když přijdeš, a propustí tě, když odcházíš.
Duchovní dává jasně poznat, že jeho postoj je vším jiným než postojem autoritativním. Chce sice z lásky k bližnímu K-ovi pomoci, ale na výsledek K-ova procesu nemá žádný vliv. Podle názoru duchovního jde výlučně o K-uv vlastní problém. Jestliže to nechce nahlédnout, musí zustat slepý – protože nikdo pravdu nezná, jen on sám.
Matoucí na románu je to, že nikde není řečeno, že mravní zákon zastupovaný duchovním a zákon zastupovaný soudem jsou dvojí zákony. Zcela naopak je duchovní ve zjevném příběhu jako vězeňský kaplan součástí systému soudu. Ovšem toto zmatení v příběhu symbolizuje zmatení v K-ově srdci. Pro něho jsou obě instance jedním, a právě proto, že mezi nimi není schopen rozlišit, uvízne v boji s autoritativním svědomím a nedokáže porozumět sám sobě.
Uplynul rok od doby, kdy se K. dozvěděl svém zatčení.
Je předvečer jeho jednatřicátých narozenin a on svuj proces prohrál. Přicházejí dva muži, aby ho odvedli k popravě. Přes zoufalou snahu se mu nepodařilo nalézt správnou otázku. Nedopátral se, z čeho je obviněn, kdo ho obvinil a jak by se byl mohl zachránit.
Příběh končí jako mnoho snů – jako silný děsivý sen. Zatímco katové groteskními formalitami zkouší své nože, K. poprvé nahlédne, v čem spočíval jeho problém:
„Vždycky jsem chtěl nabírat ze života plnými hrstmi a k účelu, jejž lze sotva schvalovat. To nebylo správné. Mám teď ukázat, že mě nedovedl poučit ani celý rok toho procesu? Mám odejít jako člověk, který nic nechápe? Mám připustit, aby se o mně říkalo, že jsem chtěl proces skoncovat, když začínal, a když teď končí, že jej chci znovu začínat? Nechci, aby se to říkalo.“
Poprvé je K-ovi jasné, jak nenasytný a prázdný byl jeho život. Poprvé dokáže rozpoznat možnost přátelství a lidské solidarity:
Utkvěl zrakem na posledním poschodí domu, sousedícího s lomem. Jako když vyšlehne světlo, rozletěly se tam okenice jednoho okna, jakýsi člověk, slabý a tenký v té dálce a výšce, vyklonil se prudce daleko ven a ještě rozpřáhl ruce do dálky. Kdo to je? Přítel? Dobrý člověk? Někdo, kdo pocit’uje účast? Někdo, kdo chce pomoci? Je sám jediný? Jsou to všichni? Je ještě nějaká pomoc? Jsou námitky, na něž se zapomnělo? Jistěže jsou. Logika je sice neotřesná, ale člověku, který chce žít, neodolá. Kde je soudce, jehož nikdy nespatřil? Kde je vysoký soud, k němuž se nikdy nedostal? Zvedl ruce a roztáhl všechny prsty.
Po celý život se K. snažil nalézt odpověď na tyto otázky – lépe řečeno – snažil se získat odpovědi od ostatních; v tomto okamžiku klade otázky on – ty správné otázky. Teprve děs z umírání mu dává sílu rozpoznat možnost lásky a přátelství a paradoxně – v okamžiku umírání – poprvé věří v život.