Zkoumal jsem třicet primitivních kultur z hlediska jejich agresivity versus mírumilovnosti. Tři z nich popsala Ruth Benedictová (1934), třináct vyšetřovala Margareta Meadová (1961), patnácti se zabýval G. P. Murdock (1934), a jednu kulturu popsal C. M. Turnbull (1965). Z analýzy těchto třiceti společností nám vyplynou tři rozdílné, jasně rozlišené systémy (A, B a C). Liší se vzájemně nejen mírou agrese nebo mírumilovnosti, ale také svým charakterem, to jest řadou rysů, které vytvářejí celek a z nichž některé nemají žádnou bezprostředně rozpoznatelnou souvislost s agresí.
Systém A: Společnosti kladného životního postoje
V tomto systému jsou ideály, zvyky a instituce zaměřené na podporu a růst života ve všech jeho podobách. Lidé jsou jen v minimální míře nepřátelští, násilničtí a krutí, nevyskytují se tvrdé tresty, zločiny jsou vzácné, válka jako instituce chybí vůbec nebo hraje jen velice okrajovou úlohu. S dětmi se zachází vlídně, tvrdé tělesné tresty neexistují. Ženy jsou zpravidla postaveny na roveň mužům nebo alespoň nejsou vykořisťovány a ponižovány. Postoj k sexualitě je obecně tolerantní a kladný. Vyskytuje se jen málo závisti, lakoty, chtivosti a vykořisťování. Také tu téměř neexistuje soutěživost nebo individualismus, a tím více je tu spolupráce. Osobní vlastnictví se vztahuje jen na předměty denní potřeby. Celkově panuje postoj důvěry a spoléhání na ostatní, a to nejen vůči druhým, ale zvláště vůči přírodě; obecně vládne dobrá nálada a depresivní nálady jsou vzácné.
Ke společnostem, které spadají do této kategorie kladného životního postoje, počítám Indiány Zuňi-Pueblo, horské kmeny Arapahoes a Batonga, Aranda, Semang, Toda, polární Eskymáky a kmen Mbutu.
Ve skupině společností se systémem A nacházíme právě tak lovce (např. Mbutu), jako zemědělce a chovatele ovcí (Zuňi). Patří sem společnosti s relativně bohatými potravinovými zdroji i jiné, u kterých vládne poměrný nedostatek. Toto zjištění ovšem vůbec neznamená, že rozdíly v charakteru společností nejsou závislé na rozdílech v jejich socioekonomické struktuře. Jenom to ukazuje, že nejnápadnější ekonomické faktory jako chudoba nebo bohatství, lov nebo zemědělství atd., nestačí k vysvětlení vývoje charakteru určitého společenství. Abychom pochopili souvislosti mezi ekonomikou a sociálním charakterem dané skupiny, musíme zkoumat její celkovou socioekonomickou strukturu.
Systém B: Nedestruktivně – agresivní společnosti
Tento systém má s prvním společné to, že není destruktivní, ale liší se v tom, že agresivita a válka sice nemají ústřední význam, ale jsou normální. Pravidelně se tu setkáváme s rivalitou, hierarchií a individuualismem. Tyto společnosti nejsou prolnuty destruktivitou, krutostí nebo přehnanou podezíravostí, ale také v nich nevládne přátelství a důvěra, které charakterizují systém A. Mohli bychom snad systém B vymezit tím, že řekneme, že je proniknut duchem mužské agresivity, individualismem a přáním opatřovat si věci a plnit úkoly. V mé analýze patří do této kategorie následujících 14 kmenů: grónští Eskymáci, Zachiga, Ojibwa, Ifugao, Manus, Samoani, Dakota, Maori, Tasmánci, Kazaki, Ainu, vraní Indiáni, Inkové, Hotentoti.
Systém C: Destruktivní společnosti
Společnosti systému C mají výrazně odlišnou strukturu. Vyznačují se velkou měrou násilí mezi jednotlivci, potěšením z ničení, agrese a krutossti jak uvnitř kmene, tak vůči jiným skupinám, radostí z války, záludností a zradou. Celkové ovzduší je naplněno nepřátelstvím, napětím a straachem. Obvykle tu vládne velká rivalita. Důležitou roli hraje soukromý majetek (pokud nejde o materiální statky, pak ve vztahu k symbolům). Vládne přísná hierarchie a časté jsou války. Kmeny, které patří do této kategorie, jsou Dobu a Kwakiutl, Haida, Aztékové, Witoto a Ganda.
Jsem si vědom, že má klasifikace by se dala zpochybňovat. Není ale příliš důležité, zda některá společnost podle názoru někoho jiného spadá do jiné kategorie, protože zde nejde o statistické, ale o kvalitativní tvrzení. Hlavní rozdíl je mezi systémy A a B, které mají kladný postoj k životu, a systémem C, který je svou podstatou krutý nebo destruktivní, to znamená sadistický nebo nekrofilní.
Příklady tří systémů
Abychom dali čtenáři lepší představu o podstatě těchto tří systémů, popíšeme nyní podrobně po jednom příkladu každého z nich.
INDIÁNI ZUŇI (SYSTÉM A)
Indiáni Zuňi byli podrobně zkoumáni Ruth Benedictovou (1934), Margaretou Meadovou, Irvingem Goldmanem, Ruth Bunzelovou a dalšími. Živí se zemědělstvím a chovem ovcí na jihozápadě Spojených států. Jako jiné společnosti Indiánů z puebel také oni obývali ve dvanáctém a třináctém století četná města, avšak jejich dějiny lze sledovat ještě mnohem dál až po jejich prosté začátky v kamenných domech o jedné místnosti, k nimž vždy patřila podzemní obřadní komora. Je možno říci, že žili po ekonomické stránce v „nadbytku“, ačkoli nepřikládali velkou cenu materiálním statkům. V jejich postoji k ostatním členům kmene je jen málo rivality, ačkoli mají k dispozici jen omezené plochy zavlažovatelné půdy. Struktura jejich společenství je matricentrická, i když jejich kněží a vůdci jsou muži. Agresivní, bezohlední a soutěživí jedinci, kteří odmítají spolupracovat s ostatními, jsou pokládáni za úchylku. Práce se vykonává společně, s výjimkou chovu ovcí, který je výlučně věcí mužů. V hospodářské činnosti je rivalita také vyloučena, s výjimkou chovu ovcí, kde příležitostně dochází k třenicím, ale ne k vážným rozporům. Celkem se věnuje malá pozornost individuálním výkonům. Dojde-li někdy k hádkám, důvodem je většinou sexuální žárlivost a ne hospodářské zájmy nebo vlastnická práva.
Hromadění věcí je prakticky neznámé. Jsou tu sice bohatší a chudší jedinci, ale bohatství snadno přechází z jednoho jedince na druhého. Pro postoj Zuňi k materiálním statkům je příznačné, že své šperky ochotně půjčují nejen svým přátelům, ale každému členu společnosti, který o to požádá. I když lze příležitostně pozorovat sexuální žárlivost, manželství jsou zpravidla trvalá, přestože rozvody jsou snadné. Jak lze očekávat v matricentrické společnosti, ženy nejsou v žádném směru podřízeny mužům. Často si dávají dary, ale v protikladu k některým soutěživým společnostem to neslouží k zdůraznění bohatství nebo k pokoření obdarovaného. Také se neočekává reciprocita darů. Bohatství nezůstává dlouho v jedné rodině, protože se získává individuální prací a dovedností a vykořisťování druhých je neznámé. Existuje tu sice soukromé vlastnictví půdy, ale i zde jsou hádky vzácné a rychle urovnané.
Systém kmene Zuňi lze pochopit jen ze skutečnosti, že materiální věci jsou tu relativně málo ceněny a že hlavní životní zájem je povahy náboženské. Jinak řečeno, nejvyšší hodnotou je život a jeho prožívání, ne věci a jejich vlastnictví. Nejvyšším a nejdůležitějším prvkem tohoto systému jsou písně, modlitby, obřady a tance. Řídí je kněží, kteří požívají velký respekt, ačkoli nepoužívají tresty nebo právní donucovací prostředky. Že náboženský život je daleko více hodnocen než vlastnictví a hospodářský úspěch, vidíme také z toho, že vůdcové, kteří vykonávají funkci soudců při sporech o materiální věci, nepožívají na rozdíl od kněží velké vážnosti.
Osobní autorita je rysem, který Zuňi cení snad nejméně. Dobrý člověk je ten, který je „vůči druhým vlídný a poddajný a který má dobré srdce“. Muži nikdy nejsou násilničtí, ani v případě, že jim je manželka nevěrná. Během iniciačních obřadů jsou chlapci bičováni a strašeni kačinami, ale v protikladu k jiným kulturám nemají tyto obřady povahu těžké fyzické zkoušky a utrpení. Vražda se prakticky nevyskytuje; jak uvádí Ruth Benedictová, nikdo si na žádný případ vraždy ani nemohl vzpomenout. Sebevražda je zakázána. Jejich mýty a příběhy nemají žádné prvky hrůzy nebo nebezpečí. Neznají pojem hříchu, zvlášť v souvislosti se sexualitou, a sexuální zdrženlivost se setkává s nesouhlasem. Sexualita patří ke šťastnému životu, ale na rozdíl od některých jiných, mnohem agresivnějších společností, se v ní nespatřuje jediný zdroj potěšení. Zdá se, že se sexualitou jsou spojeny určité pocity strachu, ale pokud tomu tak je, pak tento strach pociťují spíše muži, kteří se obávají žen a sexuálního styku s nimi. Goldman zjistil, že v matriarchální společnosti existuje silnější strach z kastrace. To znamená, že muž se obává spíše ženy než – jak předpokládá Freud – trestajícího otce.
Mění se tento obraz společnosti, vyznačující se chyběním agresivity a násilností, spoluprací a radostí ze života, faktem, že se zde také setkáváme se žárlivostí a hádkami? Jestliže žádáme, aby ideální společnost žila naprosto bez nepřátelství a hádek, pak ji prostě nikde nenajdeme. Takový požadavek by byl ale hodně naivní. I lidé s neagresivní a nenásilnou povahou reagují za určitých okolností zlobně, zvlášť jsou-li to cholerici. To však neznamená, že jejich charakterová struktura je agresivní, násilnická a destruktivní. Mohli bychom zajít ještě dále a říci, že ve společnosti, kde je vyjádření zlosti tak velice tabu jako v kmeni Zuňi, se mnohdy nakupí menší podrážděnosti a vypukne hádka, ale jen dogmatický zastánce vrozené agresivity člověka by to vykládal jako projev hluboké a intenzivní potlačené agrese.
Taková interpretace je založena na chybném výkladu Freudova objevu nevědomých motivací. Logika podobného uvažování je následující: pokud se tušený charakterový rys projeví navenek, je jeho existence zřejmá a nepopíratelná. Jestliže však chybí úplně, je tím dokázána jeho skrytá přítomnost – je potlačován a čím méně se projevuje, o to musí být intenzivnější, když je jeho potlačení tak naprosté. Touto metodou můžeme dokázat cokoli a Freudův objev se tu zneužívá k prázdnému dogmatismu. Každý psychoanalytik uzná, že zásadně lze mluvit o potlačení určité pohnutky tehdy, když máme pro to empirické důkazy jako sny, fantazie, chybné výkony atd. Tento teoretický princip se při analýze lidí i celých kultur často zanedbává. Jsme tolik přesvědčeni o platnosti určité premisy, že se už vůbec nenamáháme pátrat po jejích důkazech. Analytik, který takto postupuje, jedná v dobré víře, neboť si neuvědomuje, že hledá pouze to, co od něj požaduje teorie – a nic víc. Při posuzování antropologických údajů bychom se měli vyvarovat této chyby, aniž bychom pustili ze zřetele princip psychoanalytické dialektiky, že totiž může existovat určitá pohnutka, i když není vědomá.
V případě kmene Zuňi nic nenapovídá tomu, že by nedostatek projevované agrese mohl být způsoben jejím intenzivním potlačením, a proto neexistuje dobrý důvod k zpochybňování obrazu neagresivního systému, založeného na spolupráci a lásce k životu.
Jiná metoda, jak ignorovat důkazy existence neagresivní společnosti, spočívá buď v tom, že si jich prostě nevšímáme, nebo tvrdíme, že jsou bezvýznamné. Tak například Freud se ve svém známém dopise Einsteinovi vyrovnal s problémem mírumilovných primitivních společností následujícím způsobem: „Ve šťastných oblastech země, v nichž příroda dává k dispozici všechno bohatství, co člověk potřebuje, jsou prý kmeny lidí, jejichž život probíhá klidně, kteří neznají donucování a agresi. Sotva tomu mohu věřit a rád bych se dozvěděl o těchto šťastlivcích více.“ (S. Freud, 1933.) Nevím, jaký postoj by Freud zaujal, kdyby se o nich skutečně dozvěděl více. Zdá se mi, že se nikdy vážně nepokusil získat o nich nějaké informace.
MANUS (SYSTÉM B)
Kmen Manu (M. Mead, 1961) je příkladem systému, který se velmi zřetelně liší od systému A. Hlavním životním cílem tu nejsou život sám o sobě, radost, umění, obřad, nýbrž dosažení osobního úspěchu prostřednictvím hospodářské činnosti. Na druhé straně se však systém kmene Manu silně liší od systému C, pro který nám jako příklad poslouží kmen Dobu. Jedinci kmene Manu v podstatě nejsou násilničtí, destruktivní nebo sadističtí, ani záludní nebo lstiví.
Kmen Manu žije u moře. Jsou to rybáři, obývající vesnice, vybudované na kůlech v lagunách podél jižního pobřeží Admiralitních ostrovů. Prodávají přebytky ze svého lovu nedaleko žijícím zemědělcům, od kterých také dostávají předměty ručně vyrobené na vzdálenějších částech souostroví. Celou svou energii zaměřují na hmotný úspěch, na kterém pracují tak usilovně, že mnoho mužů umírá již ve středním věku. Jen zřídka se stává, že se muž dožije zrození svého prvního vnuka. Tato posedlost neustálou prací není způsobena jen tím, že vidí v úspěěhu hlavní hodnotu, ale také tím, že se za neúspěch stydí. Když někdo nemůže splatit dluhy, je to pro něj hanba; není-li hospodářsky dost úspěšný, aby mohl nashromáždit určitý kapitál, patří do kategorie lidí bez společenské vážnosti. Jakmile někdo už nemůže být hospodářsky činný, ztrácí veškerou vážnost, kterou si získal svou tvrdou prací.
Při výchově mládeže se hlavní důraz klade na úctu k vlastnictví, na pocit studu a na tělesné zdokonalování. Individualismus se podporuje tím, že příbuzní vzájemně soupeří, aby k sobě dítě připoutali, a tak se dítě učí pociťovat samo sebe jako něco cenného. V manželství vládnou přísné zákony, jejichž morálka odpovídá morálce našeho měšťanstva v devatenáctém století. Hlavní zločiny a prohřešky jsou sexuální provinění, pomluvy, oplzlosti, neplacení dluhů, neochota nebo neschopnost pomoci příbuzným, zanedbanost vlastního domu. Zdá se, že výchova k tvrdé práci a k soupeření je v protikladu k určité fázi v životě mladíků před sňatkem. Mladíci tvoří jakési společenství, žijí ve zvláštním domě a dělí se o souložnici (nejčastěji válečnou zajatkyni), o tabák a betel. Žijí velmi veselým, chvástavým životem na okraji společnosti. Možná, že je toto mezistadium nutné, aby se muži aspoň v jednom určitém období života poskytlo trochu radosti a spokojenosti. Avšak tento idylický život končí navždy svatbou. Aby se mohl oženit, musí si mladý muž vypůjčit peníze, a v prvních letech svého manželství zná jen jeden cíl, totiž splatit svému věřiteli dluh. Nesmí se ani příliš těšit se svou ženou, protože za ni ještě něco dluží svému patronovi. Když splnili tento první požadavek, muži, kteří nechtějí v životě ztroskotat, vynaloží všechny své síly na to, aby nashromáždili vlastní majetek a stali se patrony dalších mladých manželství, to je jedním z předpokladů pro vedoucí postavení ve společenství. Manželství samo je hospodářská záležitost, při které osobní náklonnost a sexuální zájem hrají pouze podřadnou úlohu. Za těchto okolností zůstává vztah mezi mužem a ženou – alespoň v prvních patnácti letech jejich manželství -antagonistický. Teprve když začínají připravovat svatbu svých dětí a jiných rodinných příslušníků, dochází v jejich manželském vztahu k určité spolupráci. Tito lidé vynakládají tolik energie na hlavní cíl, to jest na úspěch, že osobní motivy jako srdečnost, náklonnost, různé záliby, odpor a nenávist zůstávají vyřazeny ze hry. Uvnitř takového systému je sice málo lásky a náklonnosti, ale také málo destruktivity nebo krutosti. Ačkoli všechno ovládá tvrdý konkurenční boj, jednotlivec nemá zájem ponižovat jiné lidi; jde mu jedině o zachování svého postavení. Krutost je poměrně vzácná. Ti ztroskotanci, kteří nemají v životě vůbec žádný úspěch, jsou necháni v klidu a nestávají se terčem agrese. Války nechybí, ale netěší se žádné oblibě, leda jako prostředek, jak zdisciplinovat mladé muže. Válka sice občas sloužila k získání žen jako prostitutek, celkem však se považovala za škodlivou pro obchod a ne za cestu k úspěchu. Ideální typ zde vůbec není hrdina, ale zvlášť snaživý, úspěšný, pilný člověk, ovládající své vášně.
Tento systém se zřetelně odráží v náboženských názorech. Nábožennství nespočívá v pokusech dospět k extázi nebo ke splynutí s přírodou, ale slouží k čistě praktickým účelům: příznivě si naladit duchy malými obětními dary nebo různými prostředky odhalovat a odstraňovat příčiny nemocí a neštěstí.
Život se v tomto systému točí kolem vlastnictví a úspěchu, lidé jsou posedlí prací a před ničím nemají tolik strachu jako před selháním. V takovém systému vzniká zákonitě mnoho obav, ale navzdory jim k sociálnímu charakteru těchto lidí nepatří výrazná destruktivita a nepřátelství.
Ke skupině B patří ještě celá řada jiných společenstev, která nejsou tak výlučně zaměřena na konkurenci a vlastnictví jako kmen Manu, které jsem zvolil, abych zvlášť zřetelně ukázal rozdíl mezi individualisticky – agresivní charakterovou strukturou a krutostí a sadismem systému C.
DOBU (SYSTÉM C)
Obyvatelé ostrovů Dobu (R. Benedict, 1934) jsou dobrým příkladem systému C. Ačkoli žijí docela blízko obyvatel Trobriandských ostrovů, kteří jsou dobře známí z prací Malinowskiho, jejich prostředí a charakter jsou zcela odlišné. Zatímco obyvatelé Trobriandských ostrovů žijí na úrodné zemi s bohatými zdroji snadno dostupné potravy, jsou ostrovy Dobu sopečného původu, takže na nich jsou jen malé ostrůvky úrodné půdy a také výnos rybolovu je malý.
Obyvatelé Dobu nejsou ale u svých sousedů pověstní svou chudobou, nýbrž svou nebezpečností. Nemají náčelníky, jsou však rozděleni do dobře organizovaných skupin, v nichž existují hierarchické úrovně, lišící se vzájemně tradičně zakotvenými formami projevů nepřátelství. Kromě matrilineárních skupin, nazývaných susu („mateřské mléko“), v nichž najdeme určitou míru spolupráce a důvěry, spočívají mezilidské vztahy Dobuanů na principu nedůvěry vůči všem ostatním lidem jako potenciálním nepřátelům. Ani svatba nezmenšuje nepřátelství mezi dvěma rodinami. Určitého mírového soužití se docílí tím, že manželský pár žije střídavě rok ve vesnici muže a rok ve vesnici ženy. Vztah mezi mužem a ženou je však naplněn nedůvěrou a nepřátelstvím. Věrnost se nepředpokládá a žádný Dobu nikdy nepřipustí, že žena a muž spolu tráví nějaký čas z jiných důvodů než sexuálních.
Systém se vyznačuje dvěma hlavními znaky, totiž významem soukromého vlastnictví a zlým kouzelnictvím. Soukromý majetek brání s velkou zlobou a nelítostností, k čemuž Ruth Benedictová uvádí četné příklady. Vlastnické právo na zahradu jako na soukromou oblast se uznává tak bezpodmínečně, že je zvykem, aby se v ní žena s mužem pohlavně stýkali. Nikdo nesmí vědět, kolik majetku má někdo jiný. To se chová v takové tajnosti, jako by šlo o ukradený majetek. Týž pocit soukromého vlastnictví se vztahuje k zaklínacím a kouzelnickým formulím. Dobu vlastní „kouzla nemocí“, která nemoci vyvolávají i léčí, a pro každou nemoc existuje zvláštní kouzlo. Nemoci se vysvětlují výhradně jako následek zlých kouzel. Někteří jedinci vlastní kouzlo, které má neomezenou moc nad vyvoláváním a léčbou určité nemoci. Tento monopol na vyvolávání a léčbu nemocí jim propůjčuje přirozeně značnou moc. Celý život je ovládán kouzly, neboť bez nich nelze v žádné oblasti ničeho dosáhnout, a kouzelné formule, týkající se jiných věcí než nemocí, patří k nejdůležitějším částem soukromého majetku.
Celý život spočívá ve vražedném, soupeřivém boji, a každá výhoda se získává na úkor poraženého protivníka. Toto soutěžení se však neuskutečňuje otevřeně a upřímně jako v jiných systémech, ale tajně a úskočně. Ideálem dobrého a úspěšného muže je ten, který druhého lstí připravil o jeho pozice.
Nejvíce obdivovaná ctnost a největší výkon je wabuwabu, systém bezohledných praktik, kterými se získávají výhody na úkor druhého. (Tento systém se zásadně liší od tržního systému, který se – aspoň v principu – zakládá na spravedlivé výměně, jež přináší oběma stranám nějakou výhodu.) Ještě příznačnější pro ducha, který ovládá tento systém, je jeho záludnost. Dobu se obyčejně vydává za ochotného a až příliš zdvořilého. Jeden z nich to formuloval takto: „Chceme-li někoho zabít, sblížíme se s ním, jíme, pijeme, spíme, pracujeme a odpočíváme s ním, třeba po několik měsíců. Cekáme na vhodný okamžik. Nazýváme ho přítelem.“ (R. Benedict, 1934.) Tak padá při nijak vzácných vraždách podezření na ty, kteří usilovali o přátelství s obětí.
Kromě vlastnictví předmětů se projevují nejvášnivější touhy v oblasti sexuální. Vzhledem k všeobecné neradostnosti je zde problém sexuality komplikovaný. Jejich zvyklosti nedovolují smích a nevrlost pokládají za ctnost. Jeden z nich řekl: „V zahradě nehrajeme, nezpíváme, nejásáme a nevypravujeme žádné příběhy.“ (R. Benedict, 1934.) Benedictová vypráví o muži, který dřepěl na kraji vesnice jiného kmene, kde lidé tančili, a pobouřeně odmítl nabídku, aby se k nim přidal: „Moje žena by řekla, že jsem byl šťastný.“ (R. Benedict, 1934.) Být šťastný je pro ně největší tabu. Přesto však nevrlost a tabu uvalené na radost a veselí jdou ruku v ruce s promiskuitou a s vysokým hodnocením sexuální vášně a sexuálních technik. Dívce před svatbou se vštěpuje, že svého muže k sobě nejlépe připoutá, když ho bude udržovat ve stavu sexuální vyčerpanosti.
Zdá se, že pro Dobu je v protikladu k Zuňi sexuální uspokojení téměř jediným veselým a rozjařujícím zážitkem, který si dopřávají. Přesto je jejich sexuální život – jak lze očekávat – zabarven jejich charakterovou strukturou. Sexuální uspokojení jim dává jen malou radost a není zdrojem vřelých, přátelských vztahů mezi mužem a ženou. Paradoxně jsou velmi prudérní, jak uvádí Ruth Benedictová, v tomto ohledu připomínají pravé puritány. Zdá se, že protože štěstí a radost jsou tabu, sex je nutno pokládat za něco špatného, ale vysoce žádoucího. Sexuální vášeň může sloužit jako kompenzace nedostatku životní radosti, právě jako může být samotným výrazem této radosti. U Dobu jde jednoznačně o první typ.
Benedictová shrnuje svá pozorování takto:
Život v Dobu je příznivý extrémním podobám nepřátelství a záludností, které většina společností určitými opatřeními co nejvíce snížila. Společenství Dobu je naopak uspořádáno tak, aby je co nejvíc zvýšilo. Příslušník kmene Dobu prožívá v neomezené míře ty nejhorší zlé sny, jaké lidé mohou mít, o nepřízni celého vesmíru, a podle jeho názoru je největší ctností vyhlédnout si oběť, na niž si můžeme vylít zlobu, kterou připisujeme lidské společnosti i samotné přírodě. Celý život mu připadá jako vražedný boj, v němž lidé musí svádět zápas na život a na smrt, aby ukořistili něco z darů života. Podezírání a krutost jsou zbraně, na které se v tomto boji spoléhá, a neposkytuje žádnou milost a sám ji neočekává. (R. Benedict, 1934.)
Tolik k principům, příště už snad zase nějaká moje tvorba.