Vytahuji běžky, hůlky, vosky. Na teploměru je -5o C, tak to bude na modrý vosk, vhodný na nový suchý sníh. Pokud je sníh zralý zrovna na tenhle vosk, je to vždycky dobré, do kopce drží a z kopce jede, není potřeba mazání nějak složitě kombinovat. Ještě máznu kraje skluznice sjezdovým voskem, navleču se do svého sportovního skafandru, do batohu dám pár jabek, vodu a mapu a můžu vyjet. Doprovodí mě můj velký černý pes.
Rovnou za městem začíná les a v něm pár značených běžeckých tratí, kde vidím zapadanou stopu. Těmi se ale nedám, jde mi dnes o výlet do divočiny a bez lidí. Nesněží, nefouká, všude je ticho a mrtvo, sníh leží na větvích stromů a ohýbá je. V čerstvém sněhu nejsou zatím vidět stopy zvířat ani lidí. Razím stopu, cesta mě táhne, tak šlapu, co to dá. Pohyb lyží zní vššš – vššš, do toho krátká rip – rip hůlek za mnou, teplo je mi tak akorát, skafandr funguje, překonávám první kilometry.
Po hrázi rybníka se dostávám k plotu se zavřenou bránou, nalevo je silnice. Naštěstí je rybník trochu upuštěný, tak k němu sjedu podél plotu a tudy plot obejdu. Jsem v chráněném území, kam byl dřív zakázaný vstup. Dnes není, ale ten plot tu zůstal. Do tohohle vyprávění by se teď hodilo vidět volavku stojící nehnutě v rákosí, bohužel nikde žádná nebyla. Asi o dva kilometry dál přecházím silnici a tím se ocitám ve vojenském prostoru. Od dětství jsme sem chodili na houby, těch tu rostla vždycky fůra a málokdo je sbíral. Pamatuji si, jak jsme se u téhle cesty schovávali před tankem, nejspíš ruským, který po ní jel. Kdo tudy projížděl autem, nesměl zastavovat a na civilních mapách byla vyznačena jen veliká zelená plocha bez cest.
Opouštím cestu a mířím strmě vzhůru. Asi po dvou stech metrech jsem o sto padesát metrů výš, okolo mě je vzrostlý bukový les. Je tu citelně chladněji. Dávám si svačinu, tedy dvě jablka, vodu a hlt hruškovice. Dřív jsem používal jontové nápoje a energy tyčinky, ale jednou jsem po nich (po delším užívání) zkolaboval, tak dnes už jím jen zdravé věci. Takovouhle výpravu dnes už stejně neberu jako způsob, jak sám sebe dohonit a předhonit, ale jako cestu k očištění.
Stojím ve vysokém starém lese a kolem mě je spousta pohybu, buky měly velmi dobrou úrodu bukvic a v jejich korunách lítají a cvrlikají stovky ptáků, sníh je na zemi pod nimi rozrytý a jsou vidět i myší díry. Jednu myš i zahlédnu, pro vyprávění by bylo fajn říct, že jí pes během mojí svačiny chytil, no ale nechytil, i když se o to snažil. Dál má cesta vede hlubokým sněhem traverzem na svahu, v jednom místě musím objet zlomený buk a to mě vytlačí nad sráz, najedu pod sněhem na kořen a po něm mi ujede lyže… šupem sjedu tak o metr níž, ale ustojím to!
Má cesta dál vede kus po vrcholcích místního pohoří, po asfaltové lesní cestě, kterou bohužel prohrnuli a všude koukají kamínky a listí. Ptákům se to ale líbí a hrabe jich tu na cestě spousta. Jedu a lyže dělají škrrrrt škrrrrt po kamíncích, nejradši bych teď letěl… No pak jsem sjel zase dolů, podél převisu parádním šupem, kousek jel jako vlak po projeté stopě, dojel k jinému jezeru a na jeho břehu objevil obydlený sud (velký sud naležato, k němu přistavěná bouda tak dva na dva metry, ze sudu kouká do strany malinký komínek a čmoudí), oklepal jsem hůlkou pár malých boroviček, tak je třeba sníh nezláme, až začne tát; namočil lyže při pokusu přejet rybník a musel je pak namrzlé škrábat… stmívalo se a vzduch voněl vodou, trochu jako na jaře… podruhé jsem lyže škrábal kvůli zkratce přes močálek… no a za tmy jsem byl zase doma. Naprosto vyčerpaný, ale šťastný.
Zítra jedu znova, protože situace se musí využít, dokud to jde. Možnost zaběhat si mým krajem na běžkách je jedinečná.